"Řady rakví a žádné důstojné loučení. Italské Bergamo nestíhá pohřbívat mrtvé, pomáhá armáda." Podobné titulky zaplnily v březnu světové noviny.
Pokud bychom brali novináře vážně, tak dnes to tam jistě musí připomínat apokalyptickou pustinu, kde se těch pár přeživších bojí vyjít z domu. Nedalo mi to a musel jsem se hned po otevření hranic jít podívat na vlastní oči.
Ale popořadě. Moje dovolená vlastně měla začít na Rhodosu, kam jsem se 8. července vypravil. Řecko totiž patřilo mezi první země, které vyhlásily, že budou mít od července otevřené hranice pro občany EU. Jenže je rok 2020 a vlády dělají všechno pro to, aby lidem zkomplikovaly život. Před vstupem do Řecka bylo nutné vyplnit detailní formulář, ve kterém jsem musel vyplnit mimo jiné adresy všech hotelů, kde budu bydlet. Ale co hůř, Řecko při příletu na letišti náhodně testuje turisty na COVID-19. Po takovém testu bylo nutné se "společensky distancovat" 24 hodin do doby, než přijde výsledek. Pokud je test pozitivní, vaše dovolená právě skončila. Budete převezeni do karanténního hotelu, kde vás zavřou na 14 dní. S takovou vyhlídkou bych se nedivil, kdyby spousta lidí dovolenou v Řecku úplně zrušila. Řekové totiž každý den zachytili pár desítek nakažených turistů. Většina jich byla ze Srbska, což vedlo k úplnému zákazu vstupu Srbů do Řecka.
Já jsem se odradit nenechal a měl jsem štěstí, žádný test na letišti se nekonal. Letadlo na Rhodos bylo téměř plné.
Moje první kroky vedly na pláž do města Rhodos, kde jsem mohl poprvé spatřit stav turistiky v době koronavirové. Pláž nebyla úplně prázdná, ale bylo jasné, že v normálních letech se to tu asi turisty jenom hemží.
Když jsem se na tu samou pláž vrátil poslední den mého pobytu, lidí znatelně přibylo.
Podobná byla situace i na jiných místech ostrova. Město Faliraki se jenom hemží hotely, obchůdky a restauracemi, které byly v době mého příjezdu prázdné. S každým dalším dnem ale turistů přibývalo. Přesto si nemyslím, že by se turisté vrátili ve stejné míře. Pokud Řecko bude mít třetinové tržby jako v minulých letech, tak to můžou považovat za úspěch. Majitel hotelu, ve kterém jsem bydlel, mi řekl, že je na místě ubytováno asi 20 lidí, normálně by jich bylo 100. Hotelový bazén jsem tak měl prakticky jenom pro sebe.
Městečko Lindos je asi nejprovařenější destinací na Rhodosu. Místní akropole byla prakticky prázdná, takže jsem si mohl vychutnat výhledů téměř o samotě.
Na pláži v městečku bylo lidí více, přesto asi jen zlomek toho, kolik by jich bylo normálně.
Bydlel jsem také v městečku Pefki, které není tak profláklé. Zde bylo téměř liduprázdno. Většina restauraci, hotelů i obchodů zavřená. Po 15. červenci už se některé z nich začaly otevírat, protože do Řecka měli být tou dobou vpuštěni i turisté z Británie.
Co se týče opatření proti koronaviru, většina lidí si s nimi těžkou hlavu nedělala. Personál v restauracích, které byly hodně na očích, měl většinou roušky. Ale v hotelu na okraji města roušky nikdo neřešil. V autobusech někdo roušky nosil, někdo ne, řidiči s tím neměli žádný problém.
Po deseti dnech na Rhodosu jsem se s půvabným ostrovem rozloučil, ale nemířil jsem domů. Chtěl jsem se ještě podívat do italské Lombardie. Jednak proto, že jsem už dlouho chtěl navštívit jezero Como, ale i proto, že mě zajímalo, jak to teď vypadá v bývalém epicentru pandemie. Z Rhodosu mě tam mělo dostat letadlo Rynairu přímo do Bergama. Dorazil jsem tam v pátek večer 17. července.
Na letišti v Bergámu nebyly žádné komplikace, nikdo nic nekontroloval, nikdo nechtěl žádné formuláře. Vydal jsem se pěšky ke svému hotelu a tak trochu jsem čekal, že narazím na město duchů, kde přeživší lidé kvůli obavě z nákazy raději nevycházejí z domova.
Inu, asi kilometr od letiště jsem narazil na první bar. Hudba se rozléhala daleko do okolí a uvnitř i venku na zahrádce plno lidí. Trochu mě to překvapilo.
Další den jsem se vydal do historického centra Bergama. I zde jsem narazil na více lidí, než jsem čekal. Zhruba polovina lidí venku nosila roušky.
Všechny restaurace byly otevřené, některé z nich plné.
Zahraniční turisty jsem zde prakticky neviděl. Zato všude jsem potkával spousty Italů, kteří si - alespoň tak se mi to zdálo - žili svým normálním životem. V Lombardii už epidemie do značné míry ustoupila, ale přesto zde každý den stále umírá na koronavirus okolo 5 - 10 lidí. Taková čísla by nás v Česku asi vyděsila. V Itálii už to ale berou jako normální věc. Jistě, stále zde platí některá nouzová opatření. Když chcete v obchodě koupit rohlíky, musíte říct prodavačce, aby vám je zabalila. Sedadla v autobusech smí být obsazena jen z poloviny. Ale jinak jde život dál.
Moje cesta po Lombardii pokračovala k jezeru Como do města Lecco. I zde jsem čekal, že narazím na liduprázdné místo. Ostatně komu by se chtělo na dovolenou do epicentra pandemie. A zahraničních turistů jsem opravdu mnoho nepotkal. Ale viděl jsem všude spousty Italů, někteří místní a někteří pravděpodobně vyrazili z jiných částí Itálie. Na promenádě u jezera Como to tedy docela žilo.
Vyrazil jsem i na výlet lodí do městečka Bellagio. Na lodi rovněž platilo, že každé druhé sedadlo by mělo zůstat volné. Loď se ale brzy zaplnila a při hodinu a půl dlouhé cestě se nikomu nechtělo stát. Tak šlo pravidlo stranou a sedělo se všude.
Pravidla platí i na plážích. Mezi lidmi by měly být bezpečné rozestupy. Jenže znáte to. Pláže byly docela malé a rychle se zaplnily, takže i zde si mnohdy s rozestupy nikdo těžkou hlavu nedělal. Během dne se mi stalo několikrát, že se někdo uvelebil na deku jen asi metr ode mě.
Před zpáteční cestou lodí všem pasažérům změřili přístrojem teplotu. To jsem v Itálii zažil na více místech. Například před vstupem do lanovky. Takové kontroly jsou jen nesmyslné divadlo, které nemá žádné vědecké opodstatnění. Mnozí lidé s koronavirem zvýšenou teplotu vůbec nemají a další zase šíří virus ještě před vypuknutím příznaků. Navíc když máte zvýšenou teplotu, tak to ještě nemusí znamenat, že máte koronavirus. Inu, politici asi musí vykázat nějakou činnost.
Můj celkový dojem z návštěvy Lombardie? Místní lidé přijali riziko, které je spojené s koronavirem a vrátili se k téměř normálnímu životu. Nemohli zůstat v karanténě navěky a tak prostě dál žijí svoje životy. Co taky jiného zbývá? Covid-19 je jen jedna z mnoha nemocí, které vás můžou zabít, když máte smůlu. V Lombardii už mají to nejhorší za sebou, významná část populace má protilátky, takže případná další vlna epidemie bude mnohem mírnější. Většinu lidí pandemie nijak výrazněji nezasáhla. Co však zasahuje všechny, jsou nesmyslná nařízení, zákazy a hrozba opakovaných zavádění karantén.
