Po celá tisiciletí si různá náboženství nárokovala patent na pravdu v oblasti morálky. Náboženské předpisy určovaly, co je dobré a co je špatné, co je morální a nemorální. I v dnešní době se spousta nevěřícících lidí domnívá, že role náboženství jakožto morálního rádce je nezastupitelná. Sam Harris, známý propagátor ateismu, však v nedávno vydané knize The Moral Landscape obhajuje provokativní názor: Náboženství se jako morální rádce neosvědčilo, měli bychom tuto roli přenechat vědě.
Ačkoli se tento názor zdá na první pohled odvážný, viděno z jiného pohledu to zas tak šíleně nezní. Jak řekl Harris pro New Scientist:
"Otázky správného a špatného, dobrého a zlého, jsou otázky po tom, co prospívá lidem a zvířatům (questions about human and animal well-being). V okamžiku kdy tohle připustíme, uvidíme, že věda může v principu zodpovědět takové otázky - protože prožitky vědomých bytostí závisí na vnějších okolnostech. V našem případě, rozdíl mezi nejhorším možným utrpením a největším možným blahem závisí na všem, co může ovlivnit stav lidského mozku, od nastavení našeho genomu po fungování globální ekonomiky. Relevantní detaily genetiky, neurobiologie, psychologie, sociologie, ekonomiky a tak dále, jsou fantasticky komplikované, ale není pochyb o tom, že nás v těchto doménách čekají mnohé objevy a že spadají pod působnost vědy."
Harrisův názor o způsobilosti vědy řešit morální otázky způsobil bouřlivou diskuzi ve vědecké blogosféře, přičemž mnozí prominentní blogeři s Harrisem nesouhlasí ( PZ Myers např.), jiné prominentní blogery však přesvědčil (Hariet Hall ze serveru Science Based medicine). Co se mě týče, nezaujal jsem zatím k této problematice vyhraněný názor, ale spíš se kloním na stranu Same Harrise. Chtěl bych však této příležitosti využít k obecnějšímu zamyšlení nad rolí náboženství jako morálního rádce. Je zjevné, že i řada lidí hlásících se ke stejnému náboženství, má na různé morální problémy různé názory. Zeptejte se například několika různých křestanů, jestli homosexualita je hřích anebo není. Odpověď bude záležet nejen na tom, kterými z biblických veršů budete argumentovat a které naopak vynecháte, ale taky na interpretaci. Někteří křesťané tedy homosexualitu za špatnou nepovažují, jiní ano. Například katolický katechismus prohlašuje toto:
"Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány."
Předpokládejme na chvíli, že tento názor skutečně vyjadřuje Boží vůli a všichni křestané by měli jej přijmout za svůj. Pak je ale na místě otázka: Je homosexualita špatná, protože je skutečně špatná sama o sobě nebo je špatná jenom proto, že to prohlásil Bůh? Pokud je něco špatné jenom proto, že si to Bůh nepřeje, pak se jedná vlastně o nařízení vynucená z pozice práva silnějšího, která ale ve skutečnosti pro nás dobré být vůbec nemusí. Mnoho ze zásad, které náboženství považuje za správné, jsou omezující a zbytečné, těžko je tedy můžeme považovat za dobré, například zákaz předmanželského sexu. Věřící může namítnout, že taková zásada může být přesto v konečném důsledku dobrá, přestože z hlediska okamžitého prospěchu nedává žádná smysl. Například dítě nedokáže pochopit, proč mu rodiče odmítají kupovat sladkosti, neuvědomuje si, že si tím kazí zuby a že by v konečném důsledku litovalo. Musíte zkrátka věřit, že Bůh ví, co dělá. Pokud tedy věříte v toho správného a opravdového Boha. Spoustu náboženských norem určujících, co je dobré a co špatné, však tímto způsobem obhájit nelze - jsou evidentně nesmyslné či škodlivé a nepřináší člověku žádný prospěch ani přímo ani nepřímo. Například lidé, dodržující zákaz předmanželského sexu, nemívají spokojenější manželství, menší rozvodovost či štastnější život. Podle statistik z USA je rozvodovost u nevěřících překvapivě ještě nižší, než u křesťanů (pro Českou republiku se mi čísla nepodařilo najít). Vím ze zkušenosti, že věřící u mnoha kontrovoverzních problémů nejsou schopni uspokojivě vysvětlit smysl toho, proč něco považují za dobré a něco za špatné. Zkrátka to přikazuje jejich Bůh a tak to je a musíme se tím řídit. Kdyby Bůh určil, že vraždit je dobré, pak by vražda byla morální a dobrá. Věřící může namítnout, že to by Bůh neudělal, protože Bůh je ze své podstaty dobrý. Pak ale Bůh zřejmě nikdy nečetl biblický Starý zákon. Podívejme se například na následující pasáž:
"Tu mi Hospodin řekl: „Hleď, už ti vydávám Síchona a jeho zemi. Začni jeho zemi obsazovat.“
Síchon vytrhl proti nám do Jahsy k boji s veškerým svým lidem. A Hospodin, náš Bůh, nám ho vydal. Porazili jsme ho i jeho syny a všechen jeho lid. V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout. Jen dobytek a kořist z měst, která jsme dobyli, jsme si ponechali jako lup." Deuteronomium 2, 31-35
Bylo správné zabíjet děti, když se jednalo o příkaz od Boha? Pokud se zeptáte křesťana, který považuje tyto události za historickou skutečnost, dozvíte se někdy až neuvěřitelné racionalizace, proč bylo nutné všechny zabít.
Pokud se domníváte, že některé věci skutečně jsou špatné samy o sobě a existují tedy objektivní kritéria dobrého a zlého, pak to spadá do působnosti otázek, které můžeme řešit rozumem. Můžeme definovat dobro například jako "aktivity vedoucí k co nejdelší a největší životní spokojenosti co největšího počtu lidi." Tím pádem ale nepotřebujeme náboženství a pravdu má Sam Harris, podle kterého na morálních otázkách není nic magického ani nepochopitelného a není tedy ani důvod, proč by musely stát mimo působnost vědy.
Co si o tom myslíte Vy?
