Londýnský deník - 19. 8. Ztráty a nálezy

Předposlední díl mého deníku se zabývá posledními okamžiky ztrávenými v centru města. Kromě nezbytných nákupů byl čas i na rozchod a nezbytné loučení s historickými skvosty Londýna. O tom, že orientační smysl nechybí jen ženám, ale i můžům, se můžete přesvědčit v následujících rádcích.

               Čas plyne jako voda, to je věc známá. Obzvlášť jedná-li se o příjemnosti, což se o našem londýnském pobytu dá zcela jistě tvrdit. Celá „tour“ končí sice až zítra, ale díky celodennímu cestovnímu programu středečního dne je právě dnes poslední příležitost k poznání nepoznaných londýnských památek. Počasí i přes nepříznivé televizní a novinové prognózy turistům opět přálo, a tak se první dnešní zastávka odehrávala za polojasného počasí. British Museum návštěvníky láká na současnou výstavu dobyvatele Hadriana, ale kromě této placené výstavy nabízí, jakožto většina místních muzeí, mnoho k vidění. A to prosím zadarmo! Naší skupinu nejvíce zajímala sbírka předmětů nalezených či vyrobených v Egyptě. Časový prostor určený pro toto muzeum ale trval pouze hodinku, a tak se další výstavy z historie Číny, Japonska, Korey, Indie, Afriky, Persie, Řecka, Říma, Keltů či nedávných dějin stihnout nedaly. Budu se opakovat, ale je to zase škoda. Covent Garden a odpolední rozchod však zněli lákavěji, proto se nedalo svítit.

            Právě vyhlášený Covent Garden byl naším nákupovým cílem číslo 1. Nutno říci, docela mě zklamal. Předchozí zkušenost mě nutila chválit místní Apple Market, kudy jsem chodil a i mé spolucestovatele jsem hodně nalákal. Na výběr toho bylo podstatně méně než minule, ale i přesto se podařilo nakoupit všechny suvenýry a dárečky pro rodinné příslušníky. Krátce po poledni pak vypukla dlouho očekávaná, slibovaná a dopředu plánovaná volná zábava. Prostě a jednoduše, běž si, kam chceš, dělej si tam, co chceš, utrať, co chceš, ale v 6 ať jsi na ubytovně.

            Osobně jsem byl velkým fanouškem a podporovatelem rozchodu. Ne že by mě vadila naše tříčlenná skupina, ale toulat se po ulicích Londýna chvíli sám, na to jsem se těšil. Člověk může jít, kam chce (popřípadě i jet), zastavit kde chce, jít libovolným tempem a to vše bez zbytečných otázek proč to tak dělá (případně kdy k tomu dojde). Nevím jak ostatní, ale mým plánem byla návštěva nějakých „nových“ památek, nějakých už objevených a popřípadě něco pojíst a nakoupit. Instinkt a intuice mě správně dovedli až na Trafalgar Square. Odtud jsem si to namířil k Soho.

            Chlapci prostě jedno zklamání z nákupní zóny nestačilo, a tak po Harrods poznal bratra Soho rovněž z reálné stránky. Hledání metra ale dlouho nenacházelo správný cíl, až ho našlo o dvě stanice dále na Piccadilly Circus. To jsem si teda zašel. Chvilkové odpočinutí, rada ohledně cesty s mapou i kolegyní-turistkou a jelo se dál. Ranní vydání novin mě nalákalo do War Imperial museum. Nezaujalo mě ani tak válečné dějepisectví, nýbrž probíhající výstava věnovaná Jamesi Bondovi. Hrdina knížek Iana Fleminga a nespočtu úspěšných filmů dle autorových nápadů nenechává nikoho chladným, a když je čas, tak proč nezkouknout bezesporu zajímavou výstavu.

            To bych ji však musel najít. Osud tomu ale asi tak chtěl, a tak jsem místo Jamese Bonda musel vzít zavděk ruským obchůdkem s potravinami. Azbukou psaný nápis „Ruskij magazin“ a vidina potenciální konverzace v Putinovském jazyku mě dovedla do nevalně a strašidelně vyhlížející ulice. Když už mě sem ale zvědavost dovedla, tak to přeci nevzdám. Po vstupu do malé sklepní místnůstky a pozdravení místního „Borise“ tradičním „Zdrávstvujtě!“ se mi kromě mafiánského výrazu odpovědi nedostalo. Chvilkový průzkum všude jinde dostupných pochutin s rozdílem ruských nápisů mě nedonutil zůstat v „magazinu“ ani o nezbytnou sekundu déle. V tu chvíli jsem se cítil jako James Bond po uprchnutí z ruského vězení. Na rozdíl od 007 jsem nikoho nezabil, nic nevyhodil do vzduchu, ale ani mě nečekala sklenka protřepaného nemíchaného nápoje, ani bondgirl.

            Negativní zkušenost předchozích okamžiků mě znovu zavedla na Trafalgarské náměstí. Hlad poté dokonce zpět ke Covent Garden. Nic kalého do žaludku jsem ale nenašel, proto jsem se vydal do Hyde Parku. Zřejmě nejznámější z londýnských parků mi ve sbírce stále chyběl a jeho chválu mohu pouze potvrdit. Tradiční Speaker´s Corner, kde si kdokoliv může říkat cokoliv, a to bez obav z možného zatčení, jsem však dle úspěšnosti posledních minut neobjevil. Pohled na krásně střiženou travičku a všemi barvami zářící květiny mi to však bezpochyby vynahradil.

            Další zastávkou se stala Svatopavelská katedrála. Ta je opravdu ve skutečnosti krásnější než obrázková verze, a tak jsem se na ní musel jít ještě jednou podívat. Stejně jako na Millenium Bridge. Stavitelé mostu se řídili otřepaným v jednoduchosti je síla a krása a výsledkem je unikátní ocelová konstrukce, která se v blízkosti Tate Modern (muzeum moderní architektury) hodí jako vynikající reklama. Průzkum Tate Modern byl také na seznamu možných návštěv, ale kazit si krásné zážitky z historických staveb novým uměním, které má občas s uměním hodně vzdálenou podobu, se mi rozhodně nechtělo.

            Nehledě na pomalu těžknoucí nohy a hladem ozývající se žaludek. Ten si na svůj příděl počkal hodně dlouho a místo fish and chips musel vzít zavděk nelidsky drahým hot dogem (3 libry!). Tak takhle drahý fast food dlouho nepozřeš. To ti, žaludku, říkám narovinu. Na pokraji totálního vyčerpání jsem se dobelhal na metro a z něj následně na hostel. Sám jsem se divil, že jsem ve složitě vypadajícím schématu metra ani jednou nezabloudil O tom, jak zabloudit, bych mohl napsat 100+1 příběh. Dnes bych mohl přidat několik kapitol…

Na ubytovně jsem okamžitě vlezl do sprchy, kde mi kapky padající vody dodaly alespoň trochu sil pro zbylý večer. Na víc než pohyb po nocležní komoře to ale už nedalo. Milovanému parku jsem tak dnes sbohem dát nemohl. Včerejší běžecký „koncert“ je ale myslím důstojným rozloučením. A aspoň se to obešlo bez slziček. Budeš mi chybět, ty jeden parčíku zelená. Kdyby to jen šlo, přibalil bych si tě do tašky. Tam už ale místo bohužel nezbylo. Sotva jsem tam narval ostatní haraburdí a výbavu. Při odjezdu se složené prádlo vešlo do tašky z notnou rezervou, zmuchlané už se tam muselo rvát. A to tam ráno musím ještě přihodit ručník a věci osobní hygieny. Do váhového limitu se moje zavazadlo v pohodě vejde, jen aby se pod tíhou okamžiku (tlakem zevnitř) nerozsypalo. Sbírat po letišti pohledy a špinavé prádlo by se mi opravdu nechtělo.

Ještě poslední noc na ubytovně, a pak už jen cesta domů. 6 dní uběhlo jak voda. Ale užili jsme si je. Kromě návštěvy většiny důležitých pamětihodností jsme stihli okusit i místní specifika včetně jídel a trochu nasát tradiční atmosféru stařičkého Londýna. 6 dní je ale asi i maximum, aby nám hlavní město Velké Británie nezevšedlo. Nerad bych se dočkal toto, že na otázku „A co Big Ben?“ odpověděl „No dobrý. Furt jsem chodil okolo a už mi to jeho zvonění lezlo krkem“. To opravdu ne. Všechny památky si zaslouží úctu a pokoru, i když je člověk vidí posté. A proto i při další návštěvě Londýna (doufám, že se ji ještě někdy dočkám) se pořád na ty památky budu těšit. Obyčejné nejsou, což ovšem dokazují i tisíce turistů procházejích se každý den po místních ulicích a uličkách. Tak teď už si jen nechat v hlavě brouzdat zážitky a rychle usnout. Zítra nás čekají unavující letištní procedury a transměstské přesuny, na což bude potřeba hodně sil, především psychických. Tak tedy sbohem, ztracený Londýne. Snad tě zase někdy najdu.