Londýnský deník - 16. 8. Ruce, nohy!

I čtvrtý díl Londýnského deníku zaznamenal mnoho zajímavého. Přes pámátník Lady Diany, Serpentine Gallery a dvě zajímavá muzea i negativní zážitky z Harrods a zajímavou domluvu s místním prodejcem.

co tím chtil Sigmund Freud oíci?

              Tak je to tady. Tradiční dovolenková ztráta ponětí o tom, jaký je zrovna den. Chvilkové zamyšlení a chybějící pracovníci metra rozdávající stejnojmenný bezplatný tisk mě ale přinutili k rychlé dedukci dne. Je sobota a díky úvodnímu hracímu dni místní Premier league jsme museli zrušit jednu plánovanou část dnešního programu. Stadion Chelsea totiž obsadili fanoušci a hráči, a tak Stamford Bridge holt musíme navštívit jindy. Naštěstí tomu tak osud chtěl, protože i bez návštěvy fotbalového svatostánku jsme toho měli plné zuby.

            Úvod dne obstarala tradiční snídaně a přesun metrem blíže do centra. První zastávkou se při sobotním dopoledni stal jižní Kensington. Zde se nachází památník tragicky zesnulé princezny Diany. Memoriál zřejmě nejoblíbenější členky královské rodiny posledních dekád ale vpouští první turisty až v tradičních 10 hodin. Proto bylo nutné nějak strávit zbývající hodinku. Již cestou nás zaujala stavba s prapodivným názvem Serpentine Gallery. Že by se jednalo o výstavu fotografií zobrazující zatáčkovité a úzké silničky, to se říct nedá. Jméno je odvozené od nedaleké vodní plochy nazvané Serpentine. Těsně před galerií stojí obrovská stavba, kombinující prvky dřeva, skla a oceli. Tyto tři materiály tvoří dokonalou symbiózu a nijak zvlášť nenarušují ráz okolní krajiny. Takovéto moderní umění mám rád. Něco podobného by se hodilo i do Prahy na plánovanou a dokola omýlanou stavbu Národního muzea. Místo blobu připomínajícího chobotnici by se podobný tvar určitě hodil.

            Prohlídka unikátní stavby uběhla rychle, a tak se šlo k výše zmíněnému památníku. Decentní prostor s malou fontánkou a tekoucím proudem vody by se jistojistě líbil i Lady Di. Velká humanistka nikdy nezneužívala nabízeného přepychu a proto by monstróznější památník působil jako pěst na oko. Dalším bodem našeho programu byla dvě londýnská muzea, konkrétně muzeum vědy a muzeum přírodní historie. Cesta k budovám s historickými unikáty vedla přes Kensingtonské zahrady až Albert Hall Memorial. Ten je pravým opakem památníku Lady Diany. Megalomanská stavba říkající něco ve smyslu „mám hodně peněz a chci aby to bylo vidět“ je hodně kýčovitá, ale která z památek vlastně není?

            Muzea slibovala volný vstup, což se nám studentům velice hodí. Moje mysl ale měla pochyby o poměru cena-kvalita. To se ale šeredně zmýlila. Než jsme celý komplex doslova proběhli, uplynuly 3 hodinky místního času. Věda rozhodně nuda není, a to nejen díky pořadu Milana Šteindlera. V muzeu s příznačným názvem Science si vybere opravdu každý. Na své si tu přijdou milovníci letadel, lodí, motorů, lékařství, materiálů, matematiky, inženýrství, psychologie, veteriny, zemědělství, plastů, energie a nevím všeho čeho ještě.

            Mě osobně se nejvíce zalíbila výstava věnovaná historii medicíny. Díky nepřebernému množství seriálů a dokumentů z nemocničního prostředí už výrazy jako hematom, biopsie či anestezie nevzbuzují veřejné pohoršení ani si je lidé nevztahují jako nadávky vlastní osoby. „Špitálnictví“ má svoji bohatou historii. Ne nadarmo mladí doktoři skládají Hippokratovu přísahu. Kromě odkazu starodávného léčitele je zde k vidění i léčba starých Číňanu, Řeků, Římanů, Egypťanů a dalších historických národních celků. Nástroje z nejstarších připomínají dnes spíše mučící prostředky. O moc lepší ale nebyly ani chirurgické instrumenty z přelomu 18. a 19. století. Větší část doktorova kufříku totiž zabírala pilka pro případné amputace. Být pacientem v té době vyžadovalo opravdu hodně odvahy. Strach z létání je proti tomu slabý čajíček.

            Kvalita ostatních výstav ale za medicínským koutkem nezaostávala ani o píď, a tak jsem se vskutku nenudil. Česká muzea se nedají srovnávat. Cena, kvalita a velké množství okulahodících předmětů. To vše dává anglickým muzeím hodně velký náskok. Samozřejmě že zde jsou jiné finanční možnosti než v našineckých poměrech, ale jestli se něco nezmění, není divu, že muzea v tuzemsku netáhnou a táhnout nebudou. Vynikající zážitek z úvodního muzea jsem však nikterak nechtěl snížit návštěvou druhého. Proto se naše výprava rozdělila. Historii milující část reprezentovaná Pepou nemohla druhé muzeum vynechat, já s Verčou jsme zamířili do Harrods.

            Nejluxusnější obchodní centrum Londýna prostě nelze vynechat. Všichni to známe z obrázků – luxusní obchody, tradiční doormen v zelených oblecích a davy lidí. V průvodcovských lákadlech už ovšem nepíší o spoustě luxusních aut parkujících před vchody, povýšenými pohledy lidí a nutností tisícovek bankovek s obrázkem britské panovnice. Londýnská pátá avenue nás hodně rychle omrzela, a tak jsme vzali nohy na ramena a co nejrychleji pryč. Že to je obchod jen pro horních 10 000, to jsem věděl, ale že až takhle hodně, to mě ani v tom nejstrašnějším snu nenapadlo.

            Do znovustřetnutí rozdělených skupin zbývalo stále dost času. Ten vyplnily nutné nákupy a ochutnávka kebabu. Tento orientální pokrm mám hodně rád, a tak každá příležitost ochutnat tureckou specialitu je okamžitě využita. Anglická domluva s osmanským bratrem se po mluvnickém pokusu přesunula na ruce a nohy. Univerzální dorozumívací prostředek opět zafungoval a zanedlouho jsme tak mohli baštit. Cestou domů nám společnost dělalo více lidí než po ránu, ale hrozné to také nebylo. Po krátkém pokojovém oddychu nás poté vidina dalších dětských příhod a příběhů přenesla do „našeho“ parku. Kočárky se to jen hemžilo, ale děti zřejmě odnesly klekánice. Tak snad zas někdy příště.

            Kromě dětí dnes opět absentoval i jogging. Náročný program posledních dní mě dostal do velkého silového deficitu, a tak na tradiční běhání už prostě nebylo kde brát. V zásobách jídla však stále brát můžeme, což prázdné žaludky notně kvitovaly. Včerejší gulášovku vystřídal sice jen místní chleba, ale hladový krk přijme takřka cokoliv. Zbytek večera pak vyplnila četba, povídání o více či méně důležitých věcech, slovní fotbal a samozřejmě i nutné oznamování prožitého dne. Spát se jde znova brzy. Na jednu stranu mě to mrzí. Procházet se po nočním městě, hledět na hvězdami posetou oblohu, dýchat čerstvý večerní vzduch. To si vždycky rád nechám líbit. Oponentem těchto myšlenek je ale nabitý program. I když je neděle považována za den klidu a odpočinku, nás čeká pravý opak. Večerní atmosféru tak nasávám pouze prostřednictvím poslechu nočního vzruchu z nedaleké restaurace. Je to fakt škoda, ale na užívání nočního života bude dost času v domácích luzích a hájích. A to nemluvě o penězích. V Londýně jsme především za turistikou a poznáním, nikoliv nočním životem. Proto brzo do pelechu, spát a nabírat síly na další dny.