Londýnský deník - 15. 8. Popelář

Před několika málo dny jsem prožil skvělou dovolenou v Londýně. Týdenní výlet do hlavního města Anglie byl opravdu krásný. Nyní Vám v nebližších dnech přinesu svoje dojmy, prožitky a zážitky nejen z návštěv místních památek. Doufám, že se Vám můj pohled na netradiční výlet bude líbit.

           Nevím, nevím, ale nějak přestávám věřit BBC. Především pak její části, jejímž hlavním úkolem je weather forcast – předpověď počasí. Úspěšnost se zatím podobá spíše té české, a tak jsme se i přes nepříznivé vyhlídky probudili do slunného a bezmračného počasí se slušnou letní teplotou. Ještě že jsem si sbalil kraťasy. Hodně jsem o tom při balení věcí na tuto exkurzi uvažoval a i přes nepříznivou předpověď zvítězil racionální přístup. Jak se nyní kratší verze kalhot hodí. Pařit se v tomto počasí v kalhotách by se mi opravdu nechtělo.

Kromě počasí nás ale příjemně překvapil i večer. Naše „Aussie“ přišla poměrně brzy, rámus taky nedělala a hlavně ráno hezky po italsku zmizela. Mimo přespolní (tedy spíše přeskontinentální) kolegyně nás potěšila i informace o free breakfast. To se to pak vstává jinak, když pro přísun po ránu tak důležitých živin a tekutin stačí pouze přejít z místnosti do místnosti. Dnes se servírovalo tradiční menu – káva, čaj, džus, mléko, cereálie, toasty, máslo a čtyři druhy marmelády. Nejinak tomu bude i v následujících dnech, a proto asi marmeládu, ač ta domácí je opravdu vynikající, nebudu moci hodně dlouho pozřít. Ale i přesto děkuji našemu poskytovateli přístřešku za krásný start dne.

František Dobrota ve známé písničce od Buty poslal po snídani děti do školy. My jsme na rozdíl od nich zkusili cestování metrem za pamětihodnostmi Londýna. Cílová stanice St. James´s Park a nedaleký Buckinghamský palác. Chvilkové tápání a improvizace nás ale nakonec zavedli úplně jinam, a to k londýnské památce číslo 1 – Big Benu a Westminsterskému paláci, toho času sloužící jako sídlo anglického parlamentu. Mimo tyto dominanty nás ale zaujalo i Westminsterské opatství a hlavně nepřehlédnutelný London Eye. Největší ruské kolo v nejbližším i nejvzdálenějším okolí je parádní rozhlednou a při jasném počasí nebylo co řešit. Vstupné sice nepatří k nejlevnějším (a co v Anglii vlastně patří?), ale půlhodinový let 100 % stojí za to.

I z velké výše je nepřehlédnutelným bodem Nelsonův pomník na Trafalgarském náměstí. A právě Trafalgar Square se stal naší další zastávkou. Množství lidí sedících na schodech před Národní galerií napovídalo, že se tady prostě něco děje. A taky že jo. Na velkém plátně tu non-stop běží olympijské zápolení. V době našeho potulování po slavném náměstíčku jela zrovna domácí naděje Mark Cavendish. Jak to s dráhovým cyklistou dopadlo, to fakt netuším, ale zástupy lidí zrovna dvakrát nemusím. Pro zdlábnutí malé svačinky jsme si tak vybrali o hodně klidnější cíl – St. James´s Park. Obrovský park zabírá opravdu velkou rozlohu, možná tak velkou jako zeleň v celičké Praze. Po tomto zážitku mohu potvrdit starou pravdu o tom, že zelená uklidňuje. Fakt to tak je. Jestliže jsem žehral na počet lidí sledující Olympiádu na Trafalgar Square, to jsem ještě nevěděl co nás čeká. Královnino panství v Buckinghamském paláci přilákalo na tradiční výměnu stráží skupinky snad ze všech koutů světa. A tak zde byla slyšet španělština, italština, polština, japonština či čeština a samozřejmě i všudypřítomné naříkání na přetíženost místních chodníku. Opravdu jen pro otrlé povahy.

Dlouhá cesta královským bulvárem připomínající slavnou Berlínskou „Strasse“ Unter den Linden nakonec vedla až na Piccadilly Circus. Slavná křižovatka cest s ještě slavnějším reklamním rohem přilákala opět spoustu lidí. To se to pak atmosféra nasává těžko. Kromě vůni starodávných domů, ulic, historických okamžiků a nevím všeho podobného ještě je cítit především vůně pokrmů končících v hladových turistických žaludcích, všudypřítomné focení dětí Nipponu a hledání těch nejlepších suvenýrů.

Kromě věcí příjemných nás ale čekala i jedna nepříjemnost. Zpáteční tiket z Viktorie na letiště totiž hlásá pozdější čas odjezdu než bychom byli bývali potřebovali. I přes ubezpečování místního mladíka s italským obličejem a jeho neustálém utvrzování „No problem“ jsme potřebovali dostat jasnou odpověď. Victoria Street nás překvapila svoji velikostí, a tak jsme chvilku pohledali náš kýžený cíl. Nakonec se k naší velké úlevě a potřebě všechno zdárně zařídilo. V nejlepším je proto dobré skončit, a tak hlad s únavou zahlásili ústup. Krátká odpolední siesta po náročném dnu přišla opravdu vhod.

Po krátkých odpoledních dvaceti (ehm více) jsme vyrazili nakoupit strategické suroviny pro nejbližší budoucnost. Domácí chléb tak vystřídal místní toast. Vekovitý pokrm není to pravé ořechové, ale jíst se musí a chuťové pohárky to jistě vydrží. Zažívací ústrojí už si to stejně nějak přebere. Další část odpoledne jsme nemohli nestrávit nikde jinde, než v oblíbeném parku. Relaxační minuty zde strávené dávají naší výpravě hodně sil, a tak i přes velký časový prostor zde strávený se nedá mluvit o promrhaném čase. Obzvlášť se to dá tvrdit o dnešním odpoledni.

Naším útočištěm se stala lavička uprostřed dětského hřiště. Malí Angličané plní radosti způsobují nejednu strast své mamince. Přeborníkem na to byl mrňous v oranžovém triku. Barva oblečení napovídá, že se buď jedná o Holanďana či pracanta. První možnost je nepravděpodobná, a tak se skutečně jednalo o malého popeláře. První pokus malému pracantovi vyšel. Papír prostě do koše patří. Tato činnost se mu ale velice zalíbila, tak proč v ní nepokračovat? Maminčin (alespoň doufám) mobilní telefon vezmu a šupem ho pošlu stejným směrem. Duchapřítomná maminka rychle drahou a potřebnou hračku vytáhla ven. Do koše prostě nepatří. Osudnou se jí ale posléze stala důvěra vložená v synovy ruce. Než stačila koš uklidit na místo určení, mobil znovu skončil mezi odpadky. Fyzickému trestu malý popelář ušel (to se tady opravdu nenosí), ale ústní domluva „takhle teda ne“ byla na místě.

Místo pohodlného sezení jsem posléze v parku strávit i půlhodinku věnovanou joggingu. Tělo už tuto činnost potřebovalo jako sůl, ale nohy ne a ne poslouchat. Když se pak do řady stávkujících přidaly i plíce a píchání v boku, musel jsem svým podřízeným ustoupit. Až k ubytovně jsem tedy nedoběhl. Kdo nás ale doběhl byla místní recepce. Jen co jsme se zbavili Australanky, přibyl Novozélanďan. A ten tu navíc bude 14 dní, takže do konce našeho pobytu. Mladík ze země rugby ale na rozdíl od své divočejší sousedky-Australanky vypadá klidně, tak snad problém nebude. Po představení s Michaelem jsme pozřeli něco teplého do žaludku, konkrétně gulášovku. Zbytek večera nám pak společnost dělaly karty, deníky, tužky a papíry. Po vyčerpávajícím dni a představ podobně nabitého zítřka jsme ale naši seanci brzy rozpustili a šlo se spát. Spánek je totiž nedostatková komodita, a tak musíme šetřit a nabírat co se dá.