Londýnský deník - 14. 8. Chvalme dne před večerem!

Před několika málo dny jsem prožil skvělou dovolenou v Londýně. Týdenní výlet do hlavního města Anglie byl opravdu krásný. Nyní Vám v nebližších dnech přinesu svoje dojmy, prožitky a zážitky nejen z návštěv místních památek. Doufám, že se Vám můj pohled na netradiční výlet bude líbit.

Název převrácený naruby se na dnešní den více než hodí. Celý „Spaziergang“ začal již budíčkem hlásícím se o slovo 15 minut po čtvrté ranní. Odjezd byl v 5:00, a tak se ještě ráno muselo kontrolovat, přibalovat, převážit a doufat. Alespoň jsem u šálku čaje ráno zastihnul úvodní vysílání olympijského programu. A to jsem považovat lidi sledující každodenní začátky vysílání za blázny nebo nespavce. Plavání a skvělý Michael Phelps mi tak na týden udělali poslední dojem z Olympiády. Sice přijdu o nějaký ten, přenos, závod, radost, zklamání a doufám, že i českou medaili, ale Londýn toto všechno přebije jako legendární americký boxer Muhammad Ali.

            Zpět k výletu. Obavy z letu se ukázaly jako liché. Cesta do Prahy na Černý Most a následné přemístění metrem a autobusem přes celou matičku měst až na letiště utekla jako voda. Trochu horší bylo čekání na odbavení zavazadel a nutné pasové procedury. Zlatým hřebem ale byl samotný let. Přes nejistotu ze stoupání a klesání mě rychle přenesly informace z průvodce a let tak příjemné utekl. Samozřejmě i díky několika hláškám českých spolucestujících. Těch se sešlo opravdu hodně, a tak nouze o našinecké zvyky, chování a svérázný humor rozhodně nebyla.

            První kontakt s ostrovní krajinou zažil Pepík. A to doslova! Osudným se mu stal poslední schůdek při vstupu do letištního terminálu. Chvilková nepozornost a náhlý posun země o 90 stupňů udělali svoje. Naštěstí se vše obešlo bez ztrát na zdraví. To samé se dá tvrdit i o zavazadlové zátěži. Ta k velké úlevě všech přítomných dorazila tam, kam měla. Letiště tedy vyřízeno, no a kam teď? Úvodní slovo a zařizování si pod svá křídla vzala Verča. A za chvíli byly lístky na autobus z letiště do centra Londýna na světě. Po nalezení příslušného autobusu jsme razili směr Victorias Station, o něco větší obdoba Černého Mostu. Cesta i díky okolním památkám typu Tower of London, Big Ben či London Eye utekla znovu rychle.

            Na ubytovnu to ale odsud ještě pěkný kousek cesty je, a tak jsme potřebovali přiblížit. Nápis Underground byl vidět na hony daleko, proto nebylo co řešit. Obrovská fronta na lístky a velká žízeň nás však donutily rozdělit se. Zatímco kolegové-cestující vyčkávali na „tickets“, mým úkolem bylo zajistit nějakou tekutinu. Pokud možno rychle, levně a vychlazeně. Úkol zněl jasně a jednoduše, s realizací to ovšem bylo o něco horší. Krámků s oblečením, parfémy, kávou, bankovními službami, pizzou či čínskými nudlemi se to jenom hemžilo, ale kde nic, tu nic, po samoobsluze jako by se země propadla. Při svém několikaminutovém bloudění jsem alespoň domácím ukázal něco z atletických disciplín. Chození po eskalátorech tu zřejmě ještě neviděli, a tak je moje počínání hodně bavilo. Když už mě začínal polévat studený pot z nesplnění mise, našel jsem vytoužený cíl. Minerálka chlazená, 1.75 liber. Cena bratru nelidová, ale žízeň a nutnost pet lahve přivřely oči. Největším překvapením ale bylo zjištění faktu, že minerálka stojí stejně jako Coca-cola. Když k tomu přičtu stravování ve fast foodech a výše zmíněná nechuť k pohybu, tak se moc nedivím, že Britové patří ke světové obézní špičce. I když Češi jsou s pivečkem a pěkně propečenou kachničkou více než důstojnými soupeři.

            Úkol mimo mojí osoby splnili i Pepa s Verčou, a tak se razilo směr ubytovna. Londýnské metro, neboli Underground, je nepoměrně větší než to pražské. Ve stejném poměru se dá hovořit i počtu přepravujících se lidí, a tak je tu hustota obyvatel opravdu vysoká. Orientační smysl a plánek ale určili cestu za noclehárnou přesně, a tak jsme ani nezabloudili. Až jsem se divil, jak to šlo lehce. Cestu od cílové metrové stanice Stamford Brook k hostelu Globetrotter Inn jsme po chvilkovém zaváhání také našli. „Reception desk“ zvládl s bravurou Pepa, a tak po krátkém seznámení se s místním terénem a nutném vybalování přišla na řadu i dlouho očekávaná a velice nutná sprcha. Celodenní cestování se holt na vůni na těle nošené výbavy projevila. Sprcha tak uchránila náš nádherný pokoj před nechtěnými výpary.

            Ještě se vrátím k počasí. To bylo po příletu až neanglicky hezké. Sluníčko, sem tam nějaký ten mráček, ale především jisto jistě víc než slibovaných 20 stupňů Celsiovy stupnice. V autobuse toto cestování příjemné nebylo, ale postupné zatahování oblohy a zvedající se vítr vzdáleně začali připomínat vysocké počasí posledních dní. Se zacvaknutím pokojových dveří a výbuchem radosti z úspěšného dne se ale spustil typický anglický „shower“ doprovázený bratry bleskem a hromem. Naštěstí toto trio nemělo dlouhého trvání, a proto nám při odpolední průzkumu nejbližšího okolí dělalo společnost krásné slunné počasí.

            Okolí našeho tábořiště nejbližších dní je velice krásné. Především se to dá tvrdit o nedalekém parku. Spousta zeleně, stromů, laviček, holubů, veverek, hrajících si dětí, poskakujících maminek i odpočívajících lidí důchodového věku. Toto místo jsem si okamžitě zamiloval a určitě se do těchto končin několikrát vrátím. Už dnes jsem plánoval běžecký průzkum v pozdním odpoledni. Únava a pohodlnější postel ale rázně moje snahy o vylepšení a udržení dobrého fyzického stavu zamítly. Tak třeba zítra.

            Kromě klidu a překrásné atmosféry mě v parčíku zaujala i jiná věc. Na jednom z oplocených plácků pár postarších lidí hrálo hru kombinující prvky bowlingu a petanqu. Na rozdíl od populární francouzské hry se však hraje s většími koulemi a to na větší vzdálenost. Zvědavost mi nedala, a tak po krátkém pátrání a přečtení informační tabule bylo hned vše jasné. Cedule sice po dešti signalizovala „wet grass“ a tedy nemožnost hry, což si ale hráči vyložili po svém. Nejdůležitější informací ale samozřejmě byl název celé této kratochvíle. Nápis Grass Bowling, hovoří za vše. Inu proti gustu žádný dišputát.

            Po krátké zastávce na lavičce a sledování neposedné veverky jsme přesunuli naší výpravu do hostelu. Zde jsme kromě umístění kuchyně a jídelny zjistili i nový přírůstek na pokoji. Ne že by zde vyrostla nová skříň či potřebná židle, ale do vedlejšího pokoje osud přizval mladou Australanku. Ani nevím, kdo byl po příchodu „protinožčí“ ženy více vyjukaný. Údajně tu ale bude nocovat jen jednou, tak uvidíme. Dnes pro jistotu zašla oslavit svůj příjezd do některého z místních zábavních center. Mladí lidé jsou mimo svoji domovinu hodně divocí, ať už se jedná o Němce, Rusy, Američany či právě zmíněné Australany. Proto nás čeká asi hodně zajímavá noc. Únava a velké plány na zítřek však se spolubydlící zřejmě udělají krátký proces. A dělají dobře!