Anglický deník - 3. 8. Romantika hýbe světem

Není nad to, když vás ráno vzbudí kapky deště bubnující do parapetu. Kdyby aspoň vykouzlily nějakou známou rockovou melodii. Déšť si však pro dnešek vybral jako svůj hlavní program technoparty a nehodlal přesunout místo pořádání ani po výhružkách všeho druhu.

Jiří Poláček

Když se k rušivým elementům tolik příjemné činnosti přidal i budík, utrpěl spánek poslední smrtelnou ránu. Rychlá snídaně a šupky, hupky na tanec mezi kapkami deště směr letiště v Ruzyni.

Všechny nezbytné procedury proběhly hladce a v letadle byla spousta času na čtení a přemýšlení. Třeba o tom, proč přejmenovali hojně využívanou zastávku Na Pahorku na zastávku Nad Pahorkem. Její umístění na žádném Pahorku není, a když už, tak rozhodně pod ním. Dvě stejnojmenné zastávky Na Pahorku tak nově nesou prazvláštní označení Nad Pahorkem a Choceradská. Jména pražských stanic a zastávek jsou vůbec různá a podivná. Občas by mě zajímalo, kdo to vymyslel a kdo to schválil. Napadá mě snad jen debata u (desátého?!) piva.

Brouka do hlavy mi včera odpoledne nasadila i turistka-fotografka na Vyšehradě. Výměna několika úsměvů však pokračování v podobě debaty o rozpoložení stavu mysli, počasí a krásách Prahy (o čem taky jiném?) nemělo. Rozlehlost vyšehradských zahrad, dostatek nejrůznějších zákoutí a míst k fotografování totiž dovedlo hru na schovávanou k dokonalosti. Svůj příběh tak Hollywoodu neprodám. I když…No až se v září vrátím do Prahy natrvalo, budu Vyšehrad chodit pravidelně kontrolovat.

Zpět ale od romantiky ke starostem cestovatelského života. Cesta letadlem proběhla až na krátké zdržení při příletu způsobené zatčením jednoho z pasažérů (ale fakt nevím kterého) úplně hladce. Stejně jako přesun z letiště ve Stansteadu do samotného Londýna. Problém nepřinesl ani nákup povolenky k přístupu do městské “public transport“, především do legendárního metra. Všechno probíhalo až netypicky snadno, lehce, bez problémů a žádného zdržení. Až se tomu nechtělo věřit. Ale i smůla musí někdy dýchat na záda někomu jinému než nám.

Tam se jí však příliš nelíbilo, a tak se na cestu metrem opět nenápadně přiblížila do naší přítomnosti. Cílová stanice metra, Gants Hill, se totiž nachází v jisté smyčce. Existuje tak cesta kratší (5 stanic) a delší (13 stanic, 1 přestup). Asi nemusím psát, kterou z cest nám osud přihrál pod nohy. To však nebyl nejhorší zážitek při pohybu směr noclehárna. Hotel Cranbrook se totiž dle oficiálních informací měl nacházet pět minut od výše zmíněné stanice Gants Hill, navíc v blízkosti překrásného parku s příznačným názvem Valentine´s (ach zas ta romantika). Za druhou část předchozí věty bych strčil ruku do ohně, za její úvod bych ale pisálkovi informace o pěti minutách dal přinejmenším pětadvacet na holou. Zapomněl totiž dodat kouzelnou informaci „by bus“ – autobusem. Táhnout se po náročné cestě s kufrem v ruce 45 minut pěšky, to teda pěkně děkuju. Když už máte v hlavě sprchu a postel, je to setsakra dlouhá cesta. Ach jo.

Morální síly nás ale nakonec přeci jenom dostaly na místo určení. To sice nenabízí závratný luxus, ale co bychom za ty peníze a dvě hvězdičky chtěli? Na přespání to bohatě stačí, snídani nám taky (snad) dají, dokonce máme vlastní koupelnu a televizi. Na to minimum londýnského času zde stráveného to splňuje požadavky měrou vrchovatou.

Návrat dobré nálady definitivně umocnila návštěva nejbližšího okolí. O Valentine´s Parku už jsem se před chvíli zmínil, takže jen stručně. Nádherné místo k oddychu, nádherné místo k romantickým (sic!) chvilkám, nádherné místo ke sportování, nádherné místo…no snad ke všemu. Jistě se sem v doprovodu nezbytné běžecké výbavy vrátím. Miluju londýnské parky. Jediné, co bych „Valentýnovi“ vytknul, je žlutá tráva. A to úplně všude. Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Londýnský park bez tradiční zelené? To je jako ryba bez vody. To se musí ještě zjistit, dalšího brouka do hlavy nechci.

Zbytek okolí našeho dočasného útočiště, to je jedna velká přistěhovalecká rodina. Indie, Pákistán, Arábie, Afrika. To vše zabalené do typicky britské čtvrti. Angličana aby člověk pohledal. Ale víte, že to ani vůbec nevadí? Ba naopak, je příjemné vidět Londýn i z jiného pohledu. Z pohledu, o kterém se v průvodcích a informačních letácích nedočtete. Z pohledu, který rasismus zadupal hluboko do země. Z pohledu, který by měl povinně vidět každý. Zní to všechno možná až moc růžově (uvidíme za pár dní), ale mě se tu líbí.

Už jen kvůli nepřebernému množství nabídky nejrůznějších pokrmů za vcelku lidové ceny. Chuťové pohárky se mají na co těšit. Uvidíme, jak dopadne jejich souboj s peněženkou. Vidím to na remízu. Jednoho vítěze však dnešek přeci jen přinesl – únavu. Takže rychle dopsat deník, dokoukat novinky dne na BBC, připravit program na zítřek (alespoň uvnitř malých šedých buněk mozkových), vychutnat si zaslouženou a lahodnou pintu Carlsbergu (sakra, ti Dánové umějí udělat pivo!) a jít spát. Konečně chápu myšlenku ráno moudřejší večera.