Zakrnělá kulturnost

Při každodenních pochůzkách či procházkách Prahou sleduji s velkým zájmem dění kolem sebe. Často se potom zamýšlím nad fenoménem, který nás stále provází, a sice chováním a projevy lidí všeobecně, těch zaměstnaných ve službách jakéhokoliv druhu zejména.

Ano, polepšili jsme se od dob totalitnícho režimu, ale stále jsem často svědkem situací při kterých se člověk
zastydí že je jeden z nás, nebo je mu smutno, nebo má vztek co to jsme vlastně zač.

Úsměv a laskavost nic nestojí, je velmi jednoduché obojí využívat, když už máme ten dar.
Namísto toho vám prodavačka s umaštěnými vlasy a dlouhatánskými gelovými obdélníky namísto nehtů udělí pohled jako byste byli právě vy vinni za její utrpení za pokladnou, číšník vás už mezi dveřmi posílá pohledem  zpátky odkud jste si dovolili  vkročit, recepční v hotelu má také zrovna mizernou náladu a nedej bože aby se mu nahrnulo k odbavovacímu pultu víc hostů najednou, pohled, mimika nebo i mluvené slovo, kterému cizinec nerozumí, hovoří jasně, i Eskymák by se oklepal,  a ne od zimy.
Lidé se na sebe mračí, utrhují, reagují výbušně, podrážděně, někdy působí víc komicky než účelově.

Rozumím vysvětlivkám o vlivu historického vývoje na malý národ ve strategicky důležitém centru Evropy,jež charakter chování nepochybně ovlivnil, vtiskl mu jakousi nepohodu, ostražitost a pózu být nad věcí.

Kde je ovšem hranice, abychom nepůsobili nevlídně až neslušně? Pověst národů netvoří jen přírodní krásy, historie nebo architektura jejich území, ale do značné míry také zvyky, mravy a chování, jedním slovem kulturnost lidí, nesmírně cenná vizitka. A ta se stále vyvíjí neúměrně pokroku, který je na mnoha úrovních za posledních dvacet let v naší zemi tak výrazný.

Zdvořilost, laskavost, ohleduplnost a hlavně úsměv a vlídné slovo jsou magické, nic nestojící pomůcky k tomu, abychom se
cítili dobře. A to chceme všichni.

Anna Klímová