Vítězslav Jandák - vzor skromnosti a pokory

Aneb vzor skromného a loajálního politika, který pracuje pro lidi. Ne, opravdu se nejedná o pohádku, jen parafrázuji slova samotného poslance Jandáka. Už se z toho stává takový každodenní rituál, člověk přijde z práce, zapne televizi, zjistí, že v ní není nic, na co by se dalo dívat a tak ji zase vypne. V tomto začarovaném kruhu jsem chycen i já, avšak z pravidelného stereotypu mne někdy minulý týden vysvobodil pořad televize Public - Na rovinu. Moderátor Zdeněk Šarapatka si do studia zve většinou politiky a následuje celkem slušný rozhovor, na který nejsme ve většině takovýchto debat zvyklí. Jinými slovy nešťourá, nerýpe, nevyzvídá a nesnaží se politiky nachytat, nýbrž dochází ke klidné a většinou slušné diskusi.

V prázdninovém období má tento pořad lehce odlišný formát, moderátor společně se svým týmem jezdí za těmito politiky do jejich letních sídel. Můžeme se tedy podívat, jak tráví čelní představitelé našeho politického spektra prázdniny na svých chatách, chalupách atd. Inu zavítal náš moderátor k panu Jandákovi, abych se konečně dostal k meritu věci. Následoval celkem standardní rozhovor na téma prázdnin, volného času, krásné jihočeské krajiny, přírody atd, a už už jsem si myslel, že v podobném duchu bude celý pořad pokračovat a tedy já budu moci v klidu vypnout televizi. Ovšem nebyl by to náš bodrý a skromný Víťa Jandáků, aby mě nepřesvědčil o opaku.

Moderátor se pozastavil nad tím, že po něm v oné vesnici chtějí pojmenovat ulici. Načež pan poslanec začal s výčtem všeho, co pro vesnici kdy udělal, kolik peněz sem dopravil ze státního rozpočtu, kolik postavil dětských hřišť, kolik ulic a chodníků spravil, tedy v podstatě mne naprosto přesvědčil o tom, že si tuto poctu zaslouží.

Přece byste nechtěli ubírat uznání člověku, který hned po příjezdu ze zasedání sněmovny převleče oblek za montérky a začne budovat malebné a bezpečné hřiště pro děti a ani bych se nedivil, kdyby si odtrhnul od úst pár těch poslaneckých náhrad, jen aby se ostatní měli dobře.

Další otázka směřovala k Jandákovým šedesátým třetím narozeninám. Na velmi jednouchou otázku, zda bude nějaké velká zahradní oslava za účasti obce herecké a přinejmenším poloviny sociální demokracie, odpověděl Jandák po svém: "Asi né, možná přijdou jen místní hasiči, těm jsem dal totiž také nějaké peníze". Pan poslanec Jandák, mne zkrátka přesvědčil, že politiku dělá hlavně pro lidi, on sám z toho žádný prospěch nechce, pro ostatní se rozdal a herecké povolání pověsil na hřebík. Zde sice lidi bavil svými výkony, ale byl málo prospěšný, jeho politická štace budiž životní rolí.

Když se debata stočila na to, že tehdejší poslankyně Lucie Talmanová a Kateřina Jacques nařkli našeho skromného poslance z hulvátství, jelikož se k ženám ve sněmovně chová hrubě a neomaleně, to už jsem se začínal i těšit na další díl. Jandákova manželka se dušovala, že on Víťa takový není, že je hodný sice trošku svůj, ale hodný. A pan poslanec to zakončil tím, že ani Kateřina "Žáková", jak jí jako správný Čech nazýval, ani Lucie Talmanová mu za zmínku nestojí, kdo jsou ty dámy, ptal se, ony snad už ani v politice nejsou ne? zakončil větu. Jak je vidno ve své skromnosti a loajalitě se přece nebude zahazovat se sobě nerovným oponentem.

Já tedy volám po více takovýchto skromných jedincích, kteří se rozhodli jít se svou kůži na trh ve prospěch nás všech, obyčejných lidí.

Jakub Křepela