Trap a trapas

Česká televize vysílá opravdu pro každého a tudíž není od věci, že by měl každý platit. Důkazem nechť jsou Olympijské hry. Upřímně věřím tomu, že v nočních hodinách, nejlépe k první hodině ranní zasedá k televizorům půlka národa a pokřik fandů zní otevřenými okny do temných nočních ulic.

Nejinak tomu určitě bylo při disciplíně zvané trap.No , ono to je vlastně střílení do asfaltových holubů, ale trap zní určitě lépe. O čem to je. Šest ženských stojí s flintama a když vyletí holub střílí. Ne všechny najednou. To by v tom byl bordel. Pěkně jedna po druhé.Když trefí má bod, když netrefí má …

Jednoduchá pravidla, co říkáte. A teď se podívejte, jak se k tomu postaví televize, která je veřejnoprávní a tudíž patří nám všem.

Vidíme hlaveň pušky. Střih. Vidíme jak z jakéhosi doupěte vyletí holub a letí. Mimo obraz se ozve rána, holub stále letí, letí,letí a dopadá neporušený na zem.

Průměrný divák, jako jsem například i já, z této vizuální informace pochopí co se stalo. Ale pozor, nesedím u televizoru sám, je tu a tam i nějaký hlupáček – proto rychle střih a hele….

Rozhodčí zvedá červený praporek. Už i hlupáček ví, že baba netrefila.

Ale to není všechno.

„Závodnice netrefila“, oznámí reportér a to je informace pro pacienty s diagnostikovanou demencí, kteří pravda také mohou u televizorů sedět.

Stejně tak i diváci s vrozeným idiotismem, proto reportér ještě jednou připomíná : „ Tohle nebyla dobrá rána“.

„Proč to hovado Boží do toho Pekingu za moje peníze jelo? Vždyť to mohlo komentovat u nás v obýváku“, říkám si a rozhodně to oslovení neberu jako nadávku, protože podle církevních spisů jsme opravdu božími hovádky my všichni.

Mezitím ženy vypálily každá několik desítek ran a moderátora omrzelo donekonečna oznamovat úspěšnost zásahů.

Rozhodl se, trochu nám závodnice přiblížit a obzvlášť se mu zalíbila Američanka. Kdo viděl, pochopí…

„ Ta držela pušku už ve třech letech“… říká zvesela, a když dalších pět závodnic stiskne kohoutek pokračuje už smutněji.

„ V deseti letech jí zemřela maminka a odstěhovala se na Aljašku“.

Ženský nedají holubům šanci. Je mezi nimi prý i nějaká, která obhajuje titul, ale kdo by se zabýval takovými maličkostmi.

„ V devíti letech zastřelila svého prvního losa“, pokračuje redaktor v rektálním výzkumu americké závodnice.

Jedna ze střelkyň je Slovenka a redaktorovi se jí zželí.

„ Je to vysokoškolačka a teď někdy přešla z jedné vysoké školy na jinou“ vyhrkne, aby se mohl vrátit ke své oblíbenkyni.

Diktuje váhu střeleného losa, ale nemám u sebe tužku, tudíž si informaci nemůžu zapsat a v několika vteřinách jí zapomínám.

Je konec.

„ Teď to bude paráda“, jásá reportér. „ Známe pouze dvě první místa a o to třetí se teď bude bojovat v rozstřelu“.

Nalévám si sklenici vína a hrozně se těším. Napětí se mnou lomcuje tak, že polévám obrus.

Když zvednu oči jsou ženy v tahu.

Vlastně nejsou. Akorát teď plavou a nemají pušky.

Podle vizáže to asi budou ony, ale ne….

Zkrátka se nevešly do časového limitu. Znáte ženské, občas asi mezi sebou prohodily nějaké to slůvko a tím to zdržely, zatímco plavkyně spolu před závody mluvit nemusí, ještě nemají o čem.Už je to jasné. Jen doufejme, že jsme to pochopili všichni.

Miloš Šimčík