Nakupovat co nejlevneji?

Taky jste se dnes vrátili ze super(hyper)marketu s účtem dlouhým jako půlka toaletního papíru a radovali se, kolik „akčních“ věcí popř. „nejnižších cen“ jste stihli z pultu sebrat a jak jste ušetřili? Na jedné straně máte určitě pravdu, člověk je od přírody racionální tvor a obvykle si vybírá pro sebe ty nejlepší zdroje. Na druhé straně ne vždy co se na první pohled může tvářit jako výhodné pro nás (spotřebitele), nemusí být už také tak jednoznačné pro druhou stranu (výrobce a ostatní subjekty).

To máte tak. Každý obchodník se bude v konečném důsledku ohánět obecným tvrzením o zákazníkovi, který jistě chce u něj nakoupit co nejvýhodněji (myšleno mj. také nejlevněji). Základním kritériem pro prodej je tedy cena a výrobče, chceš-li dodávat, ber kde ber. Teď nemám na mysli výrobky z „Made in China“ a podobných destinací, protože důvod nízké ceny z těchto zemí je již dnes znám mnohému školákovi. Mám na mysli zboží denní potřeby, které se nedá měsíc vézt někde v kontejneru po moři a je dostupné z více blízkých zdrojů, tj. Např. proč ne třeba levná jablka z Itálie, jogurty z Německa, maso z Polska, často právě pod anonymními visačkami českých prodejců nebo dovozců? Jistě řada z vás teď něco namítne o různých evropských zemědělských dotacích, globalizaci, jednotném evropském trhu a právu každého vyhledávat nejvýhodnější zdroje. Ale máme přece řadu dobrých domácích výrobků a výrobců, jejichž produkty jsou troufám si tvrdit kvalitativně lepší, ovšem cenově nekonkurenceschopné. Někdo by mě na tomto místě jistě obvinil z domácích lobbismu, popř. patriotismu, ale i já sám také nakupuji „dražší“ zahraniční zboží, jsem-li přesvědčen, že splní mé očekávání. Takový originální slovenský plísňový sýr nebo parenica bohužel ani od našich producentů nedosahuje takové kvality, kterou bych očekával. A cena je také ovšem někde jinde. Neboť za současných podmínek z velké části platí, že vysoká kvalita a nízká cena jaksi nejdou k sobě.

Nabízí se tedy otázka, co čeští spotřebitelé od výrobků vlastně očekávají?

Nedlouho totiž tomu bylo, co dění v ekonomice řídil stát a spotřebitel měl pramalou šanci prostřednictvím svých peněz rozhodovat o tom, komu za co a kolik zaplatí. Dnes to tak naštěstí už není, ale situace na současném na oko liberální trh někde může zavánět ještě více nadstandardně svázanými vztahy. Aby byli čeští producenti schopni v soukolí nákupců a obchodníků uspět, jsou mnohdy donuceni rezignovat na své, byť třeba tradiční, dlouholeté a mezi veřejností známé značky a vyrábět bezbarvé, beztvaré, nenápadité produkty bez označení, jejichž cena bude právě ta „nej“ a zaplní co největší a nejatraktivnější místo v regále nejlépe některého z celoplošných řetězců. Zde mi opět nějaký šéf masokombinátu nebo mlékárny namítne, že podnik přece musí nějak „přežít“ a mít nosný program se zajištěným odbytem, a jiná rozumná alternativa než nákup a prodej různým gigantickým holdingům neexistuje. Mimoto mus í platit daně atd. A podnik potřebuje zaměstnance a lidi práci v dostupném okolí. S tímto naprosto souhlasím. Všelijaké organizace zase tvoří jen lidé, kteří jsou na jedné straně prodávající (svou práci), ale na straně druhé také koneční spotřebitelé.

Co ovšem jako zákazník zkousávám velmi težce, je často nemožnost dozvědět se z výrobku potřebné informace, tj. Ztrácím možnost volby. Nedostatečné informace o původu typu: dovozce......, vyrobeno pro..... mě spolehlivě dokáží odradit. Je pravda že mnozí výrobci se úmyslně a rádi schovávají za značku prodejce, popř. Jsou k tomu obchodníky donuceni. O to více si vážím výrobků, které mají nápaditý obal s logem a přímou adresou výrobce, popř. jinou přesnější identifikaci (typ chovu, místo a datum sběru apod.). Raději si koupím byť dražší sýr od české mlékárny (která třebas nakupuje mléko od tuzemských farmářů) protože se možná bláhově domnívám, že i tento jeden kus přispěje v dané mlékárně k jejím prodejům, tím pádem stabilizaci ve výrobě, vyrovnané zaměstnanosti a snad pomůže tamějším pracovníkům, potažmo prvovýrobcům k lepším výplatám a penězům, které budou tito lidé opět moci zpětně utratit v n aší ekonomice a dát tak zase vydělat někomu jinému. Jinak řečeno. Peníze, které jako koneční zákazníci dobrovolně svými nákupy „věnujeme“ do zahraničí, nelze z neprodejů tuzemských firem „vykouzlit“ právě na ty naše zaměstnanecké výplatní pásky. Právě tady mne napadá jedno úsloví (paralela) myslím z období národního obrození „národ sami sobě“??.

Výše zmíněný text samozřejmě nelze vztáhnout na všechny branže, například exportéry a dovozce, ale kdo nás podrží, když třeba v budoucnu už nebude co a kam exportovat a také dovezené zboží si nekoupíme z peněz, které si zde nevyděláme?

Možná se jedná o zkreslený a jednostranný pohled, ale domnívám se, že existují-li u určitého daného produktu komparáty, můžeme tak dnes svými peněženkami „hlasovat“ o úspěšnosti toho či onoho zboží. Proto si dnes 2x rozmyslím, kde, co a za jako cenu si koupím a komu touto koupí můžu dále prospět.

Dušan Zmožek