Můj jednadvacátý srpen

Byla jsem čerstvá absolventka základní školy, přijatá na gymnázium, měla jsem pocit, že jsem dospělá, chytrá, prostě skvělá.

Měla jsem za sebou i první brigádu „ve fabrice“ – od šesti  do dvou – to vstávání, to byla hrůza. Taky jsem měla za sebou veledůležitou funkci praktikantky na táboře – nikoliv už jako táborník, ale praktikantka s možností ponocovat, a dokonce si i trošku přičichnout k „pařbám“ vedoucích.

Taky jsem se snažila pochopit, co se vlastně kolem děje, a hrdě jsem se podepsala pod petici za Dva tisíce slov; ač jsem ještě nebyla patnáctiletá; občanku jsem již měla, neboť tehdy se dostávaly slavnostně v základní škole.

A pak přišel den D – už v noci nad námi přelétávala letadla – vzhledem k tomu, že jsem žila v malém podkrkonošském městečku, věc podivná - ráno stály z obou stran města tanky našich „přátel“. U nás to nebyli Rusové, ale Poláci a také Němci. Někteří mí odvážní spolužáci  vyráželi za nimi, my ostatní jsme museli sedět doma, aby nás „nezastřelili“. Rodiče přežili válku, a tak o nás měli obrovský strach, hlavně o holky. Za pár dnů se začali cizí vojáci objevovat i v městečku, ale nikdy se u nás neusadili. Proti Pražákům nuda – žádná střelba, žádné boje. Ale nikdy nezapomenu na tu bezmoc, když jsme poslouchali rádio a nad námi létala letadla, dospělí brečeli; my děti jsme se styděli, ale svíral nás obrovský strach.

V září jsme nastoupili na gympl a vrhli jsme se do všeho po hlavě. Zakládali jsme Juvenu, diskutovali, zapojovali jsme se do všemožných akcí, poslouchali jsme Kryla a věřili, že všechno bude jako dřív. Místo toho jsme museli sledovat, jak jsou naši oblíbení profesoři „odcházeni“ – někteří vydrželi dokonce až do naší maturity v roce 1971 - a jak přibývá zákazů a příkazů. Například češtinu k maturitě jsme se učili z Balajky a Macháčka, ale tajně, protože v té době už byly tyto učebnice staženy. Jezdili jsme často do Prahy do divadla, občas jsme se přimotali k nějaké demonstraci, např. při onom slavném hokejovém vítězství nad Rusy 30. 3. 1970, nebo k pohřbu Jana Palacha.

A co mně osobně jednadvacátý přinesl? Měla jsem to dobré. Žila jsem s matkou, která byla obyčejná dělnice na lince, takže jsem vždy dostávala plusové body za dělnický původ. Ale chtělo se po mně, abych vstoupila do SSM a později KSČ. To první jsem skousla – naivně jsem si myslela, že nezáleží na tom, jak se to jmenuje, jestli Juvena, nebo SSM;  také jsme se zpočátku snažili přizpůsobit si práci ve svazu svým zájmům – čtení básní, výstavy, výlety s dětmi, což nám v době tvrdé normalizace zakázali. Po celou dobu vysokoškolského studia jsem musela chodit do průvodu ve svazácké košili – ať byla zima či padal sníh. To druhé jsem odmítala. Moje fantazie musela pracovat hodně těžce, abych si vždycky vymyslela dostatečný důvod, proč zrovna teď nemohu vstoupit a musím to bohužel pár let odložit. A taky jsem nemohla vystudovat svůj vysněný obor – historii – a stát se učitelkou dějepisu. Místo toho mi nabídli ruštinu. Po sametové revoluci jsem si k ní udělala ještě němčinu, ale stejně mám pocit, že mě život ošidil. Pořád mi někdo přikazoval, co smím a co nesmím, co mám a co nemám dělat. Teď své žáky vedu k tomu, aby brali od života vše, co jim nabízí, aby byli slušní k druhým, ale aby si nenechali nic diktovat a nic proklouznout mezi prsty. Já jsem nikdy nebyla v Jugoslávii, nikdy jsem se nenaučila pořádně anglicky a asi už se nedostanu do Ameriky. Žiju s pocitem, že mě o něco ošidili, ale ničeho nelituji a snažím se, co jde, dohonit. Nejkrásnějším darem pro mě bylo otevření hranic a možnost prohlédnout si svět, o což nás minulý režim ošidil také.

Jaroslava Indrová