Mí rodiče nejsou staří, jenom moderní

O tom, jak jsem konečně přišla na to, jak ocenit své rodiče…

Narodila jsem se koncem 80. let v Česko - Slovensku mým rodičům. Jsou ode mě téměř o 30 let starší, což bylo v době mého narození ve „východním bloku“ spíše výjimkou, protože většina dětí se tehdy rodila ženám ve věku 20 – 24 let. Přátelé z Lipska, kteří si na své děti taky počkali o něco déle než jejich vrstevníci z NDR, řekli, že byli jedinými „exoty“, co nemají kompletní rodinu již v 25 letech. Po více než 20 letech je věk kolem 30ti při narození dítěte normální i u nás, spíš se divím, jak mohou některé mé vrstevnice již děti nebo manžela v takovém mladém věku mít. A kdy na to vlastně měly čas, když já si občas ani nestíhám uklízet své plyšáky ve svém pokoji při studiu na vysoké škole…

Věk svých rodičů jsem nijako výrazně nevnímala až do nástupu na základní školu. Děti ve třídě měly rodiče někdy i o 10 let mladší, než moje a když mi bylo kolem deseti, některým spolužákům se narodil malý bratr nebo sestra. Dokonce jedna učitelka, přibližně ve věku mých rodičů, učila dřív i matku jedné mé spolužačky. A aniž bych na to měla nějaký racionální důvod, začala jsem pak svým rodičům naznačovat, že jsou v podstatě „staří“ a byla jsem zvědavá, proč mě neměly dřív. Tohle trvalo několik let mé ranní puberty, než jsem začala chodit na gymnázium.

Gymnázium to bylo experimentální - 6leté, prý pro nadané děti a bylo a pořád je jediné na Slovensku. Tam měli mí spolužáci, až na některé výjimky, stejně staré rodiče jako já. Tak jsem si začala uvědomovat, že ty nadané děti, jak se říká, opravdu nejsou náhoda a spíše se plánují dopředu. Tak jsem řekla mámě, že není stará, jak jsem si to předtím myslela. No ona se mě i teď občas zeptá, zda ji nepovažuji za starou. Nééééééééééééé, tohle období už přece máme za sebou. J

V posledních letech, co trávím většinou v Praze, jsi víc uvědomuji, že mí rodiče nejenom, že nejsou staří, ale jsou často i mnohem modernější a pokrokovější, než mladší rodiče mých bývalých i současných spolužáků. Nakupují v Praze, máma si obléká věci, co by před 10 lety nevzala na sebe ani ve zkušební kabince, dokonce si oblečení i půjčujeme. Táta vypadá pod naším „dozorem“ velice dobře a cizí lidi někdy jemu i mé mámě typují věk něco přes 40 let. Rodiče používají ve svém zaměstnaní počítače každý den, někdy ani nevím odpovídat na jejich specifické otázky, když po mě něco chtějí vysvětlit. Přes internet se objednají k lékaři nebo si najdou ceny nemovitostí ve Vysokých Tatrách. Zvládli skypovat a přijímat soubory fotek ve formátu „zip“, když jsem byla půlroku v zahraničí, dokonce mě tam přišli navštívit. Zvládli let z vídeňského letiště do Finska, s přestupem v Lotyšsku. A to jenom s tátovou angličtinou, která má rozhodně ještě prostor ke zdokonalování, ale zjevně se s ní neztratil. Mí rodiče na horách vypadají jako z letáku propagujícího outdoorové oblečení a v kavárně na espressu bez mléka by jste o nich klidně řekli, že jsou dvojice Němců na dovolené.

Jejich postoje nesdílím úplně ve všem, ale v zásadě se většinou shodneme. Pořád mají své racionální názory a životní styl, stejně jako před pár lety, když jsem si myslela, že jsou nemoderní. A staří. Ale to oni nejsou. Oni jsou jenom pokrokoví a moderní. Byli takoví již před více než 20 lety, kdy jsem se narodila já. A jsou takoví i teď. Jenom já jsem musela trochu zestárnout, abych to taky pochopila a mohla je za to ocenit.