Máte Parkinsonovu nemoc

Podezřívala jsem pana Parkinsona, že se k nám nastěhoval už delší dobu. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy mne to napadlo poprvé, tedy že by klidový třes levé ruky mohl být zapřičiněn touto chorobou.

Bylo to srazu od gymplu. Při tanečku se spolužákem, vyprávěl mi rodinné novinky.

„Táta je v pohodě, ale máma má Parkinsonova nemoc.“

„A jak se projevuje? Parkinson. „ ptám se nahlas a v duchu si říkám:

„Je jí teprve 65. To je snad choroba starců…“

Ve většině případů si pan Parki vybírá zralejší tanečnice (právě nad 65), aby si s nimi zatančil. Jenže čas od času dostane chuť na mladé maso (pod 40).

„Haló, paní Urbanová, je to nepochybně Parkinson.“ Zaznělo celkem drsně z úst neuroložky na pracovišti dobré pověsti.

Rozbrečela jsem se. Je mi 42, děti chodí do školy, potřebuji ještě pár let aktivního života, abych jim dala, co mají od mámy dostat. Oporu, bezstarostné dospívání, čas na studium, ne starosti o nemocnou mámu. Ještě pár let, prosím.

„Vzchopte se“, vytrhl mne z úvah ten drsný hlas.

„Máte jen Parkinsona, na toho se neumírá“. Vypotácela jsem se z ordinace a zakopla o invalidní vozík. Seděla na něm zkroucená stará dáma, za ní stála patrně její dcera a rozmlouvala s lékařem. …“pane doktore, už to s ní opravdu nejde …“

Přesně tohle jsem potřebovala vidět. Sonda do budoucnosti.

„Tak co?“ manželův hlas zněl jaksi zdálky. „

„Parkinson“

„To není možný“

„Ale je …“

—————————————————————

Byl to šok. V té době už očekávaný, ale šok. Jako když vás kopne kůň. Jak se tou informací vypořádám?

Renata Urbanová