"Kroužkomam" aneb co děti, mají si kdy hrát?

Až se bude psát rok dva tisíce šest Až se všichni přestěhujem do obrovských měst...

Až dálnicí zeměkouli opředem
Až budem pyšni na všechno, co dovedem
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát:
Co děti, mají si kde hrát? "

…

Písničku od Katapultů znáte s největší pravděpodobností všichni. Písnička již sice „prošla“ (se vší úctou ke Katapultu), ale melodie je nesmrtelná. Rok 2006 je již minulostí… A co děti? Mají si kde hrát?

Myslím, že ano. Rodiče, školy, obce i města se snaží o to, aby děti měly ve svém blízkém okolí místa, kde si mohou v klidu hrát. Budují se proto dětská hřiště, prolézačky, parky, dopravní hřiště, cyklistické stezky, bruslařské dráhy a další. Katapulti tedy mohou být klidní… spoustu věcí odhadli a zásadní otázka - „Co děti, mají si kde hrát?“ - je trápit nemusí.
V roce 2013 se nabízí spíše otázka „Co děti, mají si KDY hrát???“.

Je sice už říjen, ale mám stále ještě mírný šok ze září. Rodiče školou povinných dětí budou vědět, o čem mluvím (tedy píšu). Začátek školního roku s sebou nese spoustu změn a povinností. Děti jich v dnešní době mají nemálo a opravdu jsem někdy překvapená, co všechno se musí učit nazpaměť (ale to je na jiný článek). Vsadím se, že kdyby se uspořádala vědomostní soutěž z učebnic základních škol s tím rozdílem, že soutěžícími by byli dospěláci, většina by prošla jen stěží.

Děti to však zvládají dobře – velmi rychle se učí (ty malé dokonce s radostí), mají dobrou paměť, k dispozici spoustu zajímavých učebnic a pomůcek. Jedno je ale pro všechny děti společné -  „CRRRRRRRR“ po poslední hodině prostě milují. Hurá, škola skončila… a teď je na řadě volné odpoledne. Jenže ono to není tak úplně pravda. Ne každé dítě má volný, nikým neorganizovaný čas, určený pouze samo pro sebe - na své hry, běhání po venku, na kamarády a rodiče.

V polovině září jsem svoje dítě vedla poprvé na kroužek. (Mimochodem… moje dítě má jeden kroužek a to proto, že si o něj samo řeklo. Respektuji jeho přání, tak jsem mu vyhověla.) Odpoledne jsme vyjeli. Na místě se hůř parkovalo a v hale mě obklopila spousta nadšených maminek, které si vzájemně sdělovaly, kolik kroužků navštěvují jejich děti. Někdo má jeden, dva, možná tři kroužky týdně – což je podle mého maximum na to, aby malému "člověkovi“ zbylo i trochu volného času. Některé maminky se chlubily, že mají každý den “něco“. Bylo to jako soutěž. Člověk měl pocit, že kdo má nejvíc – vyhrává! Takových úctyhodných 5 – 7 kroužků týdně mě posadilo na zadek.

Musím přiznat, že jsem mírně znejistěla a stoupla si raději bokem. Na chvíli jsem dokonce zapochybovala sama o sobě. „Nejsem "divná", že moje dítě má jen jeden kroužek? "Nedoplatí" moje dítě na to, že jsem ho nepřihlásila všude, kde to jde? Nebude moje dítě v budoucnu "nevzdělané", když chodí pouze do školy a nenavštěvuje Malého kuchtíka, Klub pěstování Bonsají, Trampolíny nebo Šmudlu? Nebude mé dítě „trpět“ nedostatkem podnětů?“

Z tohoto přemýšlení mě vytrhla otázka, kterou jedna malá (asi 10tiletá) slečna pokládala mému dítěti. „Na co máš talent?“, ptala se. Moje dítě dost dobře nevědělo, co odpovědět. Možná ani nevědělo, na co se ho vlastně ptá.

Brr… musela jsem na vzduch! Vnitřně jsem naprosto odmítala sedět v hale a probírat s maminkami "důležitá" témata. Těžko bych hledala společnou řeč a přetvařovat se neumím. Spočítala jsem si, že když vezmu mezitím své druhé dítě na kolo, případně zajedu nakoupit, ušetřím další čas na zbytek odpoledne.

Bohužel jsem si naivně myslela, že toto šílenství v hale mám zdárně za sebou a víc mě už nemůže zaskočit. Po nákupu však přišlo další překvapení. 10 minut strávených mezi ctižádostivými rodiči bylo opět vyčerpávajících. Chtěla jsem si zacpat uši a nevnímat řeči okolo, ale bohužel většina maminek MLUVILA DOSTATEČNĚ HLASITĚ, takže jsem neměla na výběr. Navíc jsem zjistila, že tuto vlastnost nemají jen matky. Byli tam také obětaví tatínci, kteří „Kroužkomamu“ také podlehli. K mému velkému překvapení někteří z nich obchází s dětmi denně kroužky, ochotně na ně čekají a dokonce s nadšením. Vedle mě seděl jeden z takových tatínků a před sebou měl celkem osm malých bot - čtyři pravé boty a čtyři levé boty. Odhadem tak ob velikost. Čekání si krátil rozhovorem se svým kamarádem. Smáli se tomu, že se potkávají denně, protože jejich děti mají společné snad všechny kroužky. Děti se svého tatínka ptaly, jestli mohou jít odpoledne ven. Tatínek však halekal, že ne… ať raději spěchají, protože jim za 10 minut začínají trampolíny. Cože??? Ještě, že už jedeme domů… Vsadím se, že kdyby se u nás ve městě učila čínština, bylo by tam taky narváno.

Bylo to náročné odpoledne. Cítila jsem se psychicky zničená (a to má moje dítě jen jeden kroužek). Úplně jsem se zděsila, co kdyby náhodou chtělo kroužků víc? No, uvidíme, s čím moje děti přijdou… doufám, že budou rozumné.

Prima bylo, že jsme ještě měli čas jít ven. Na zahradě bylo krásně a byla by velká škoda trávit den jen ve škole, v tělocvičně nebo v jiném zařízení. Děti mě (jako vždy) přemluvily na fotbal. S láskou jsem prohrála 15:7. Příroda na podzim dokáže být okouzlující - stačí se na chvíli zastavit a vnímat krásu kolem sebe. Večer si děti s manželem dali partičku karet, pak všichni společně dobrou večeři a Večerníček. Děti měly sice ještě v plánu pohrát si s Legem, ale nevadí, na to bude čas zítra…

„Kroužkomam“ mě naštěstí nepostihl, i když mírný šok zůstal. Jistá jsem si však tím, že čas na hraní a společně strávené chvíle venku jsou příliš cenné na to, abych o ně své děti, sama sebe a manžela ošidila. Jdu spát klidná, protože moje děti si naštěstí mají kdy hrát…

Jana Oušková