Kinoptákovina roku zvaná Počátek

Co má společného Leonardo DiCaprio a Jiří Paroubek? To je překvapivá otázka, která by zřejmě ještě před pár dny nikoho nenapadla. Přiznám se, že .... ... by nenapadla ani mě, ale potřebuju dát do perexu nějakou blbinu, aby na tento článek někdo kliknul. Pokud vás ještě dva měsíce po volbách zajímá Paroubek, pak jste mešuge a uděláte líp, když odtud vypadnete dřív, než tu někoho pokoušete a nakazíte.

Posláním tohoto článku je těm čtenářům, kteří dosud neviděli film „Počátek“ (Inception), rozmluvit, aby na něj šli, těm ostatním pak vysvětlit, že jejich případný dobrý dojem z filmu je pouhá umělá implantace podvědomé myšlenky na třetím spánkovém „levlu“ provedená marketingovými „extraktory“.

Hlavní hrdina filmu (DiCaprio) má ocelový kufírek, v něm přístroj podobný kávovaru s tlačítky a drátky. S kufírkem a s partou spolupracovníků se vkrádá do ložnic důležitých lidí, spící je drátkama připojuje na kávovar, vstupuje jim do snů a tam z nich mámí tajné informace, které pak v reálu prodává. Krom toho má trauma: tak dlouho se ženou jezdil skrze kávovar do vysněných světů svého podvědomí, až přestala vnímat rozdíl mezi realitou a snem a spáchala sebevraždu. Protože to předtím narafičila tak, že hrdina je podezřelý z vraždy (mimochodem nelogicky: skočila z baráku, ve kterém hrdina prokazatelně nebyl), musel prchnout z USA a tchýně mu nechce půjčovat děcka. A do toho přijde jakýsi boháč s nabídkou: vyřeší za hrdinu jeho problém s USA a tchýní, ale hrdina se musí vloupat do snu dědice konkurenčního impéria, a to nikoli aby tam myšlenku ukradl, nýbrž naopak „vnuknul“.

Režisérem a scénáristou díla je pan Nolan, který se podle svých slov se scénářem mordoval přes deset let, než jej – jak se domnívá – dopiloval do podoby úchvatné a přesně do sebe zapadající logické skládačky. Nedopiloval.

První polovinu filmu zabírá vysvětlování všech samoúčelných pravidel, jak se pomocí architekta vytvářejí sny, ve kterých lze myšlenky krást, jak se pohybovat ve snech a jak měnit jejich prostředí. Ačkoli je v reálném životě obecně zhruba stejně obtížné z někoho nenápadně informaci získat, jako mu ji nenápadně vnuknout, zde se nám předkládá, že ve snu je to druhé na rozdíl od prvního zhola nemožné. Anebo alespoň pro kohokoli jiného, než je DiCaprio.

Pro splnění úkolu je prý třeba dostat se nejen do snu, ale i do snu ve snu (druhý levl) a posléze do snu ve snu ve snu (třetí levl). V tomto galimatyáši pak hraje roli i to, kdo je v tom kterém levlu „dreamer“, kdo „subjekt“, kdo „architekt“ a komu, kdy a jak moc se točí „totem“.

Sny ve filmu nemají mnoho společného se sny, jaké známe z našich spánků. K probuzení nestačí pocit ohrožení nebo bolesti, ale musíte ve snu rovnou zemřít. Porušovány jsou i další obecné zákonitosti snů, jako např. že se ani na chvíli nemůžete nevyskytovat (alespoň jako pozorovatel) ve vlastním snu nebo že ve snu vždy pokládáte svůj sen za realitu.

Samotný plán stojí a padá na předpokladech celé řady nepravděpodobně vyvolaných situací. Pro „vnuknutí“ je třeba mít našeho dědice k dispozici alespoň deset hodin. Právě tak dlouho naštěstí trvá let ze Sydney do L.A. a jako na zavolanou tuto trasu dědic potřebuje vykonat, a to i s mrtvým tatínkem. Aby nemohl letět svým soukromým tryskáčem (největší obchodní impérium světa zřejmě disponuje jen jedním), je boháčem-zadavatelem na tryskáči zařízena porucha (zřejmě neopravitelná, nicméně podezření nebudící). Dědici pak nezbude, než si koupit pro sebe a tatínkovu rakev letenku na veřejný spoj.

Aby byl po dobu letu umožněn nerušený přístup hrdiny a jeho pětičlenné rychlé roty k dědicovi, koupí boháč-zadavatel celé aerolinie. Ve filmu není vysvětleno, jak se mu takový obchod ze dne na den podařilo realizovat, ani zda koupil všechny aerolinky létající na uvedené trase, anebo prostě počkal, až si dědic koupí letenku.

Parta v uzavřené bussiness class dědice brzy po startu uspí a dá se do díla. Jak se však ukáže, dědicovo podvědomí má speciální ochranku - ve snu pobíhají chlapi se samopaly a naše hrdiny (ne příliš efektivně) ohrožují. Přestože DiCaprio je prý největším světovým expertem na pronikání do snu skrze kávovar, je tím silně zaskočen. Diváka hlavně nesmí ani napadnout, že levnější a praktičtější, než ochranka instalovaná do mozku, by byla ochranka skutečná, která by největšího světového boháče hlídala, aby k němu nikdo nepřipojoval drátky, když si dá v letadle šlofíka.

Následující druhou polovinu filmu vyplňují chaotické souboje, přestřelky a honičky odehrávající se na všech levlech snu. Mají hlavně odvést pozornost od logických schválností a lapsů. V různých levlech se souboje odehrávají v různých prostředích, ale s výjimkou jedné cca minutové rvačky v beztížném stavu nejsou tyto akce natočeny o nic nápaditěji, než v libovolné čtyřicet let staré bondovce (z jedné je dokonce „vypůjčena“ přestřelka na lyžích).

Úžasná možnost deformovat a upravovat snovou realitu, která nám byla při instruktáži demonstrována překlopením pařížské ulice na oblohu, se tu téměř nevyužije. Aby se vůbec dostavilo nějaké napětí, je situace uměle komplikována tím, že mnoho z toho, co bylo divákovi při instruktáži nabrífováno, z nějakého nečekaného a ne příliš věrohodného důvodu neplatí. Např. se ukáže, že v tomhle snu nesmíte zemřít, neboť nejenže se neprobudíte o levl vejš, ale propadnete se na věky do „limbu“. O levl vejš se dostanete jen pomocí „kicku“, což je autohavárka, výbuch podlahy, případně když vám někdo v pravý čas podrazí štokrle. Pravý čas se pozná tak, že vám kávovar začne hrát písničku od Edith Piaf.

Film zcela postrádá humor. Po celou dobu a zejména při vysvětlování všech těch těžkopádností se hrdinové musí tvářit smrtelně vážně, nejvíc DiCaprio s traumatem, protože jinak by si diváci mohli všimnout, o jaké ptákoviny se zde jedná, a mohli by se začít smát.

Na diskusních fórech probíhají teď vzrušené debaty, co tohle a támhleto mělo znamenat, a – k potěšení distributora - kolikrát že je třeba film v kině vidět, aby to člověk pochopil celé. Někteří přecitlivělí jedinci náchylní k fantazijním spekulacím dokonce podléhají iluzi, že pod tím vším je snad ukryto nějaké filosofické poselství, třeba že náš život je iluze, kterou si sami vytváříme někde o levl vejš, a když se nám něco nedaří, může za to „projekce“, cizí „extraktor“, „pocit viny“ nebo nějaká jiná pitomina.

Byť někteří nepříčetní recenzenti vehementně tvrdí opak, Počátek není převratný, ani zvlášť originální film a už vůbec není filmovým uměním. Je to komerční blockbuster za 200 mil. USD, který byl vyroben pro prachy a nikoli z niterné potřeby tvůrců něco sdělit o našem světě. Lze ho stejně pokojně minout, jako jakoukoli jinou skládačku, např. Rubikovu kostku. Rozdíl je snad jen v tom, že Rubikovu kostku její autor nevymýšlel 10 let a že ji lze elegantně složit, aniž byste z ní předtím některé dílky museli vylomit šroubovákem.

Jan Buriánek