Jsem milenka

... jsem šťastná, ale zároveň se uvnitř trápím… Jsem totiž milenka! Jsem milenkou ženatého muže a nikdo to o mně neví! Je to ale těžké a je potřeba silné vůle, když ho miluji...

Pro spoustu lidí je slovo MILENKA zakletým slovem. Slyšela jsem, že milenky jsou odsuzované, jsou ty nejhorší. Vždycky jsou to „ony“, kdo jsou ty „zlé“ a „špatné“, že kradou otce rodině, atd. Ale spoustu z nás „milenek“, dle mého názoru, není na své postavení „hrdá“ a ani nečeká jakékoliv „povýšení“ a život v tomhle směru není vždy přející. Láska si přeci nevybírá. Srdce si nevybírá. A já? Že jsem jen „milenkou“, považuji za svoji prohru a slabost. I když je to krásný, je to bolestivý. Pro sebe si občas dopřeji kousek toho „cizího“ štěstíčka a je mi moc krásně.
Nejvíce to stejně odskáče milenka! Nikdy nemůže mít na manželku! Milenky jsou totiž tou „druhou kolejí“, na které ten osudový vlak, po kterém tak toužíme, nikdy nezastaví, jen projede na první nástupiště s nápisem „manželka a děti“. A proč by také zastavovat měl, má vlastně všechno. Manželku, rodinu i milenku! Z mého pohledu má můj milovaný po letech jeho manželství vztah založený na toleranci, vzájemné úctě, mají se moc rádi, žena mu porodila děti, je moc milá, pohledná, přitažlivá. Mají společný majetek, přátele, koníčky, zážitky, spoustu společných prožitých let… Není důvod, aby se k ní nevracel! Proč by se toho měl vzdávat? On si o ni bude dělat starost kdykoliv, bude s ní na dovolené, o Vánocích, na oslavách narozenin a až do stáří…  Jsou spolu už řadu let, jsou šťastni a budou spolu navěky...
Úděl MILENKY je ten, že budu vždy tou druhou, od které se muž bude vracet za svou legitimní rodinou. Od samého počátku vím, že si s ním nic plánovat nemohu, protože on svoji rodinu miluje. Nikdy nebudu jeho, budu se o něj jen dělit a budu se trápit…
Jsem MILENKA a musím se dělit, ale také musím pořád čekat, až bude mít chvilku čas a my se zase budeme moci na chvíli vidět. A zase – jisto jistě bude muset odejít domů…
Nemohu myslet na to anebo doufat, aby byl jen můj – NIKDY! On mi nepatří a ani nebude! Je to tak ale správné. Svoji manželku potkal a poznal dříve, mají spolu šťastný partnerský vztah a vše, co už jsem zmínila. Ani bych jej nikdy od rodiny odvracet nechtěla. Ani se o to nepokusím a neudělám. Zužuje mě ale příšerná samota. Zatímco on má doma svoji manželku, se kterou tráví každý den, chce mě jen pro sebe… Nemám přítele, protože by mohl na něho žárlit. Vlastně ani žádného nechci. Přítele jsem měla, rozhodla jsem se však odevzdat celé své srdce svému ženatému příteli. Jedna strana má všechno a druhá nic. Přiznávám se, že mi to takhle stačí „teď“, ale s pohledem do budoucnosti je to sebedestruktivní!!! Jsem šťastná za každou chvilku s ním strávenou, je kouzelné se s ním vidět, ale jsem sama, naplněná každým dnem strádáním a samotou… Vím, že zůstanu úplně sama. I když jsem mladá, nyní bez závazků, spoustu let před sebou, přemýšlím, jaké to bude za 5, 10, 15 let. Stále úplně sama? Ta bolest je každým dnem silnější, unesu tohle vůbec později?
Jsem MILENKA a nepozná se to snadno. Skrývám své pohledy před okolním světem. Trávím sama večery i víkendy, dny, týdny. Nikdo na mě nečeká, nemám vedle koho usínat, nemám se vedle koho probouzet. Když jsme spolu na veřejnosti, nesmím ho chytnout za ruku, nesmím ho políbit, nesmím se na něj podívat tak, jak bych chtěla, to aby ho náhodou někde někdo s semnou nezahlédl.
Být milenkou není žádný med. Chce to spoustu trpělivosti a odříkání. Chřadnu a vnitřně umírám, mrzí mě, že jej nevidím, neslyším, jsem sžíraná sama sebou. Netoužím dostávat květiny a ani dárky, chci aby u mě ještě chvíli ležel a pohladil mě. On ale kouká po hodinách, musí se vrátit domů. Vánoce s semnou také strávit nemůže. Nikdy nemohu vidět jeho kamarády, být s ním v přítomnosti jiných. Nikdy se s ním nemohu probouzet anebo chodit spát den za dnem. Je to jen ON a jeho neviditelná a neexistující milenka. Nezařizuji si život podle sebe, i když mám volné chvíle, čekám netrpělivě na moment, až bude mít on čas. Jsem tedy „stále k dispozici“. Stále si opakuji, že nesmím trpět. Nesmím si představovat život po jeho boku. Neupínat se na něho, je to ale těžší, než se zdá.
Trávíme spolu příjemný čas, moje city jsou vůči němu velmi hluboké. Jsou to nepopsatelně krásné chvíle s ním, které se střídají s trápeními a bolestí, že miluji nedosažitelného a vypůjčeného člověka.
Když jsem se svým miláčkem, prožívám dlouhé minuty štěstí, a pak osamělé dlouhé chvíle, kdy se vrací do náruče své ženy. Stále znovu a znovu. V hlavě mám myšlenky na muže, který nebude NIKDY můj. Mám v srdci šrámy, které jsou hluboké a trvalé. Vždy mám po ruce balík papírových kapesníků, abych se mohla vybrečet… Slzami nikdy nešetřím.
Těch důvodů, proč se to stalo, proč jsem se ženatým mužem, je spousta. Zamilovala jsem se do něj proto, jaký je. Miluji ho, takového, jaký je, celým svým srdcem. Mohu s ním sdílet radosti, úspěchy, i všední okamžiky. Mrzí mě, že jsem ho nepotkala první. Musím myslet na to, že žiji jen jednou, a proto si užívám každé volné chvíle s ním, za které jsem nesmírně vděčná! V lásce je to tak, že jeden ze dvou musí trpět a je to vždy ten, který více miluje – toto břemeno je také moje. Je to úděl MILENKY! Nakonec jsem to také já, které zůstanou oči jen pro pláč.
Jistě nejsem sama, která prožívá tento příběh. Nepřeji nikomu, aby ho bolelo srdce tak, jako mě.  Kdybych snad mohla vzít čas zpět, co bych udělala? Udělala bych to samé a nechala se jím svést znovu a znovu. Nikdy ničeho nebudu litovat, i přes tu všechnu bolest a trápení to totiž stojí za to! Je třeba si užívat a vychutnávat, co život nabízí… i přes můj úděl MILENKY.

K.