Jiří Šafr: Hrdina, kterého neuvidíte

Patnáct let jsem o tom mlčel, nebylo důvodu mluvit o věcech tak samozřejmých. Jsou myšlenky a prožitky o kterých nemluvíme, protože je žijeme. Bylo mi sedmnáct a tuhle větu jsem si řekl opravdu už v ten den. Bylo to někdy tak 23. listopadu. Něco jako, dneska revoluce pro mě skončila.

 Tedy skutečný boj skončil. Boj sama se sebou, boj o každé slovo se svým opatrnickým okolím. Boj se strachem uvnitř. Takže, když se v sobotu a neděli (25. a 26.) sešel národ na Letenské pláni s radostí, zadostiučiněním ale i silným znechucením jsem se na tu manifestaci jednoty poprvé jen díval v televizi. U toho jsem opravdu být nemusel. To bylo tak pro moje rodiče. Přísně vzato vlastně pro mě revoluce skončila už v pondělí 20. listopadu. Tehdy, když jsme se, a bylo nás mnohem méně než v pátek, snažili projít přes Jiráskův most na Hrad a narazili sice na zátarasy z obrněných transportérů, těch už se ale nikdo nebál, nehýbaly se. Poprvé se demonstrace přenesla na druhý břeh, už to město opravdu neovládali. Taky jsem si užíval pohled na to, jak se složky Veřejné a Státní bezpečnosti zabarikádovali v kvadrantu Konvitské a Bartolomějské, ozbrojeni samopaly. Hlídali už jen sami sebe. Ta bezmoc byla vidět. Ale taková sranda to ten den zase nebyla. Pořád jsem si myslel, že ten člověk, co ho mlátili na zemi v podloubí na Národní, by mohl být ten, co měl (podle fámy) umřít.

Často se v souvislosti s tím dnešním výročím objevuje v médiích otázka, a co jste dělal vy 17. listopadu? Novináři, jako kdyby chtěli usvědčit kde koho z toho, že nedostatečně podporoval revoluci. Ptali se smi sebe, než šli za někým jiným? Vždy, a to dokonce už právě sedmnáctého odpoledne, když jsme vylepovali letáky na oficiální studentskou demonstraci, jsem se ptal, co jste dělali před tím sedmnáctým listopadem. Jak jste mluvili, co jste si mysleli, co jste dělali pro tu vysněnou svobodu? Vím, že na tu vlastně povolenou demonstraci dorazilo hodně lidí, kteří na ní přišli jen proto, že byla oficiálně zaštítěná. Svazem mládeže, vysokoškolskými organizacemi studentů. Osmadvacátého října by nepřišli, taky by se hodně naběhali, to bylo hlavně pro mladý. Ptám se tedy, kde jste byli ve středu 15. listopadu - opravdu povedená generálka na Pátek na Karlově mostě, kde jste byli 28. října, 21. srpna? A hlavně tehdy v lednu 1989, kdy už na konci týdne šlo o pravdu jen a jen o základní lidskou slušnost. O uznání lidského bytí, žádná politika, provokace nebo vzrušení. Těch tak dobře míněných rad, co tam lezete, když víte že vám rozbijou hubu? A to se ptám jen Pražanů, dobře vím, že těch ze vzdálenějších a hlavně menších obcí se to opravdu nemohlo týkat. Jak jste se zachovali, když za vámi někdo přišel, abyste podepsal/a nevinných Několik vět? Podepsali jste? S jakými slovy jste odmítali? Neříkali jste si, proč to ten blázen dělá? A co jste řekli, když před vámi soused utrousil, že to v osmašedesátým byla okupace? Jak samozřejmé odpovědi dneska. Ale vybavte si, co tehdy říkali lidi kolem vás. Vraťte na chvíli čas, vzpomeňte, jak se lidi i mezi čtyřma očima vymlouvali, relativizovali a nedůvěřovali. Kolikrát jsem slyšel, na tom, že všechno jsou to jen pochybný živly, co berou valuty ze západu, musí přeci něco být. A vyprávějte jim o chudým důchodci, co má sotva na jídlo, taky podepsal tu zpropadenou Chartu, ale s laskavostí a odhodlaností vypráví mladým, co to nezažili, pravdivý příběh historie národa posledních čtyřiceti let, o které se nikde nemohli dočíst. Tím nikterak nezpochybňuji revoluční práci stávkových výborů, občanských fór, různých vyjednavačů, pocházejících i z řad lidí nikterak režimem nepronásledovaných, které se vyrojily jak houby po dešti na přelomu listopadu a prosince roku osmdesát devět. To byla důležitá etapa, snad to byla i ta revoluce. Pořád omíláme, že jsme se nevyrovnali s minulostí. Ale co to má být? Pranýřování, pojmenovávání, postavení před soud? Koho? Hajzlů, co mlátili nevinný, nebo arogantních pro sebe hrabálků? Pro pochopení mravního stavu naší společnosti, hlavně v prvních letech svobody ale vlastně ještě i dnes, důležité bylo, co jste vy, tedy ti kdo věkově už a nebo ještě mohli, dělali a nebo nedělali, to jak jste smýšleli před tím velkým Pátkem. Ne hrdinské činy, ani uplivnutí si nad soudruhem v postranní uličce, když se nikdo nedívá, ale férovost k sama sobě, pravda ve slovech vyřčených i v nejužším kruhu vlastní rodiny. To ostatní, co přišlo, jako cinkání klíči, to už bylo jen hledání odpustku za předešlé mlčení a zbabělost.

Za ta léta života ve svobodné společnosti jsem pochopil, že vše co bylo před revolucí (proto jsem to nazval bojem) dělilo lidi jen na dvě skupiny. A to co je dělilo, byla morálka. Uvnitř. Byly jen dvě cesty, pravdomluvnost a tolerantnost a měkké sobě prospěch upřednostňující cestičky. Nebylo to tedy tak, jak se zjednodušeně neustále podává, že byli jen ti co měli odvahu a ti co se báli – ale jinými slovy i oni znali pravdu, jen kdyby mohli ..., jen kdyby mohli. Jo a abychom nezapomněli, pak tady byli ještě Oni – ti zlí (rozuměj komunisti, estébáci bůhví jaká havěť). Ne skutečně byli opravdu jen dva druhy lidí, ti co pravdu znali, nebo se jí chtěli dozvědět a nebáli se toho, a ti, co raději nic vědět nechtěli, protože oni přeci nemohou ohrožovat svou rodinu, kariéru a proč pokoušet ďábla, když se to samo stejně jednou sesype.

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem poznal několik těch prvních. Nebyli vždy neohrožení, šlo-li o mladé lidi, byli někteří snad i přehnaně zbrklí. Dnes je čím dál těžší ve svém okolí takový druh lidí rozeznat. Vlastně všichni někam zmizeli, měli jsme každý jiné představy, jiné zájmy a já byl příliš mladý na to stát se jejich přítelem a ne jen spiklencem proti moci. Ale nebýt těch dvou tří let boje před tou vaší revolucí, tak bych je třeba nepoznal. A dnes bych nerozuměl.

Vystudoval jsem v nové době vysokou školu a získal dobré pracovní místo, dělám co jsem vždycky chtěl vlastně už tehdy na konci režimu. I stalo se mi asi před týdnem, zahlédl jsem jednoho mladého muže na chodbě u nás v práci. Patnáct let uplynulo, přesto poznal jsem ho. Neznám už jeho jméno, nebyli jsme přátelé. Byl na odchodu a v montérkách, takže dělník. Nezavadili byste o něj pohledem, možná by se mu někdo i nepatrně vyhnul – snad aby se neumazal. Jenže vím, že tenhle dělník před patnácti lety podepsal Chartu, odmítnul nastoupit vojenskou službu, za což po něm šli, a urputně organizoval nezávislé protistátní aktivity. Estébáci mu rozbili hubu a ne jednou. Necouvnul. Neřekl si, mám tohle zapotřebí? Skromný nenápadný člověk. Šel za tím, co pro něj znamenalo svobodný život a pravdu. Dnes nevytrubuje o tom do světa, jaký to tehdy bylo. Kdybyste ho potkali, nepoznáte ho. V televizi ho neuvidíte. O interview s ním nikdo nestojí. To je můj hrdina doby před revolucí cinkajících klíčů.

17/11/2004