Ještě pod most neskákej!

K tomuto článku mne "navedli" mý přátelé, tedy, jestli se tak dají nazvat. Možná bych je spíše přirovnala k lidem, kteří se celé dny a desítky hodin týdně pohybují v mém blízkém okolí. Jejich tváře potkávám na potemnělých školních chodbách a přívětivě se k nim chovám obzvláště v případech, když po nich něco potřebuji. Někdy je to učebnice češtiny, jindy tabulka do chemie. Na pohled jsou rozjásaní, spokojení a mnohdy až přehnaně otevření. Ve svém duchu jsou ale uzavření. Zavírají oči před vším zlým a svou vděčnost všem, kteří jim je znova otevřou dávají značně najevo.

Kdybych měla hovořit konkrétně, znám například jednu dívku. Je stejně stará jako já a denno denně vchází do vedlejší učebny. Její krásu jí jistě závidí nejedna holka, ač je známo, že závist není hezká vlastnost. Má zlatavé až skoro rezavé vlasy sahající téměř do pasu. Tvář plnou lásky a postavu modelky. Hluboké výstřihy jsou u ní pravidelnou povinností. Ale mezitím, co já se směji od ucha k uchu, ona je zaražená a zapřemýšlená. Z jejích vyprávění, šeptem na dívčích záchodech každý vytuší, že to doma nemá lehké. Hodně věcí zahazuje a zvdává ještě dříve, než stejně jako dvacítka ostatních žáků vyzkouší, o co vlastně jde. Kruhy pod očima a známky zklamání z domovních dvěří na ní člověk jen tak neuvidí na veřejnosti. Snaží se být dokonalá a přesto vše, ač vlastně já nevím "přes co" je spokojená, alespoň na povrch.
Za to těžší příběh má moje spolužačka. Sedí v lavici přede mnou a tak strasti, pláč a nespkojenost slyším často jen já. Učitelé jsou z ní zoufalý. S jejím bratrem, který mimochodem též navštěvuje naši třídu jsou válečná dvojice. Problém je, že ve chvíli, kdy my bojujeme dohromady, oni bojují navzájem proti sobě. Nekonečné zpory vedou k jejím slzám. Několikrát do měsíce jí stékají po tváři. Opakovaně a vždy stejně. Nešetří slovy typu"já si něco udělám, skončím, nebaví mne to, život je strašný". Přitom celému třídnímu kruhu ukazuje svou zdrcenou vrásčitou tvář skrytou pod hustými hnědými vlasy. Nemá přítele, který by se jí zastal a utišil její slzy. Kolem dokola jsou jen ti, co na její průšvihy reagují výsměchem. I ten, kdo by jí chtěl pomoci je však vždy rázem odmítnut. Nikomu se netouží vybrečet na rameno. Problémy je ochotna si nechat v sobě, dočasně zamčené pod klíčem. Teto klíč dokáže odemnknout jen její bratr a to dosti negativním způsobem.

Posledním, koho bych vám chtěla "představit" je další z  mých spolužáku, se kterým se, možná spíše bohužel vidím také každý den. Je to neurostlý chlapec s rozmanitým neslušným slovníčkem a obecně čertovskou povahou. Kdekomu se posmívá, má časté námitky a pochopitelně téměř žádné pořádné přátele. Jeho smích jde slyšet celou školní budovou i v případě, že mu někdo ubližuje. Několi žáků třídy se běžně nechápavě dívají na urážlivé bitky, kdy chlapce bijí a vysklékají mu oblečení.Řeší to celá škola a úspěšně. Tedy,až na poslední případ, kdy toho kluka, ačkoli tentokrát zřejmě opravdu nechtě (byla jsem svědkem) zranili tak, že skončil v nemocnici. Poté, co po týdnu přišel zpátky do školy, plný své pýchy a ctižádosti, vítaly jsme ho sice rádi, ale s malými pochybnosti. V mém případě však tyto pochyby přešli právě v okamžik, kdy tento nenápadný človíček rozda
l svůj lstivý smích všem přihlížejícím, i mně...

Jakoby mi říkal...

"Neboj, ještě neskáču."
Tereza Vondráčková