Jak náš ostrov ke hřbitovu přišel

Santiago je ostrov v Tichém oceáně kousek od pobřeží západní Kanady. Dostal jméno podle lodi Santiago de Compostela, na které tyto vody brázdil španělský kapitán Narvaez.

 Španělé sem zabrousili z Kalifornie, ale byla jim tu dost zima, a tak s povzdechem "Aca nada!", jako že tady nic není, zase odpluli. Napsali to taky hned na mapu, aby se sem po nich ostatní zbytečně neplahočili, a to jméno už téhle zemi zůstalo. Po Španělech tu zbylo mnoho zvučných jmen, ne však dost, protože kapitán Vancouver a další Britové, kteří přišli po nich a byli otužilejší, spoustu míst přejmenovali méně poeticky, jak už to mají v nátuře. Od pevniny náš ostrov a jeho sousedy dělí průliv, který Španělé pojmenovali El Canal Grande de Nuestra Señora del Rosario la Marinera, dnes se ovšem jmenuje Georgia Strait.  No schválně, co zní líp?           

První usedlíci se Santiagu vyhýbali, protože má pobřeží samý útes, a dávali přednost ostatním ostrovům, které působí pastorálnějším dojmem. Dodnes je Santiago ten nejméně přístupný člen souostroví, přívozní loď sem sice jezdí, ale jen jakoby nerada. To nám nevadí, aspoň nemáme tolik letňáků jako ostatní ostrovy. Kdo by chtěl bydlet na tak civilizovaných ostrovech jako je Blaine, kde mají nákupní středisko, notáře a taxík (jeden), nebo dokonce Bluespring, kde je i nemocnice, banka a policejní stanice? My máme společenský dům, hospodu, obchod, který je současně i poštou, a náš sbor dobrovolných hasičů funguje i jako pohotovost. Ostatní je zbytečný přepych pro měkkýše z pevniny.             

Bydlí tu nějakých 224 duší - to jest, pokud se sčítání lidu provede v úterý večer v únoru, přes léto se počet obyvatel zmnohonásobí o letňáky. Někdy je to ovšem jenom 223, podle toho, jestli kapitán Maloney zrovna na pevnině sedí za krádež. Kapitán Maloney tvrdí, že má kapitánské papíry z Bristolu. Dokládá to hlavně starou kapitánskou čepicí, my ovšem všichni víme, že ji spolu s přídavným motorem ukradl z jedné jachty. Byla to jachta z pevniny, takže mu to nemáme příliš za zlé. Santiagané jsou lidé svérázní, hrdí a nezávislí jako všichni, kdo žijí daleko od civilizace. Poslyšte příběh o tom, jak si pořídili hřbitov.           

Po léta letoucí bylo zvykem ostrovní nebožtíky přepravovat na pevninu, což byla a je procedura velmi nákladná. Naštěstí na Santiagu mnoho lidí neumírá, protože se tu žije velice zdravě a stonat se jezdí do nemocnic na pevninu. Když ale zemřel děda Ron Fletcher, zbylo z jeho pozůstalosti po zaplacení nákladů na pohřeb pouhých třicet dva dolarů a patnáct centů. Ostrované peníze poslali do Newfoundlandu jeho dceři, kterou čtyřicet let neviděl, usoudili, že takhle to dál nejde, a rozhodli se zřídit vlastní hřbitov.           

Místo na hřbitov už tu bylo: pozemek, kde stávala první škola na Santiagu. S jejím postavením se pojí další příběh. To bylo tak:  Ostrovní rodiče už měli dost vyučování svých dětí podle dálkových kursů a posílání je dělat zkoušky na ostrov Blaine. Když se na Santiago přistěhovala vdova paní Thatcher, učitelka na penzi, rozhodli se ostrované, že pořídí školu.  Protože už bylo na ostrově deset dětí školního věku, inspektorát z pevniny se uvolil učitelku a náklady na školu platit. Santiago je ovšem ostrov dosti neschůdný, roztahaný a většina obyvatel tehdy bydlela ve čtyřech z jeho zátok.  Každá rodina s dětmi samozřejmě chtěla, aby škola byla v jejich zátoce. Nakonec se šalamounsky rozhodlo, že škola bude uprostřed. Aby to bylo úplně spravedlivé, seřídili si ostrované hodinky a rozhodlo se, že ve stejnou chvíli vyjde z každé zátoky jeden zástupce a bude kráčet směrem do středu ostrova. Kde se setkají, tam bude škola. Znělo to nesmírně férově a plán byl jednomyslně schválen. Však šedá je všechna teorie.           

Ze tří zátok vyšli v určenou dobu otcové rodin, kteří celou záležitost pojali typicky mužským způsobem - totiž jako závod v chůzi.  Ze čtvrté zátoky vyšla paní McCarthy, která se občas zastavila, aby si natrhala ostružin, jindy si zase musela vytřepat z boty kamínek, no prostě k setkání došlo na místě neúměrně blízkém její zátoce. Mužští sice brblali, ale místo bylo náhodou velice vhodné - rovný travnatý plácek na kraji lesa u potoka, a tak se bez dlouhých okolků pustili do díla. Postavili i domek pro učitelku.            Jednoho krásného dne při lesním požáru škola shořela. Než se tam sbor dobrovolných hasičů po úzkých hrbolatých cestách dostal, byla z ní jen hromada uhlíků.  Paní učitelka zachránila celou mladou generaci Santiaga tím, že ji držela u potoka s namočenými dekami přes hlavy. Nová škola byla postavena zase na travnatém plácku, ale tentokrát dole v zátoce, aby na ni mohli příště hasiči pumpovat vodu přímo z Pacifiku.            

 A tak tu tedy po zpopelněné škole zůstalo pěkné rovné místo, na kterém se ostrované rozhodli zřídit si hřbitov. Starý domek pro učitelku, který tehdy jako zázrakem zůstal ohněm netknutý, se měl později přestavět na kapli. Pozemek ostrované koupili od školního inspektorátu za symbolický jeden dolar a jeden z našich letňáků, který je zeměměřič, nám hřbitov vyměřil a rozdělil. Cena místa na hrob byla určena na pět dolarů a většina ostrovanů si místo zakoupila. Kromě kapitána Maloneyho ovšem, který se na seznam kupců zapsal podloudně, když pan MacDonald, který vede obchod, poštu a je smírčím soudcem, zrovna odvažoval zboží hádavé stařence Mildred Galloway. Pan MacDonald na to přišel téměř hned, ale dohodli se, že si těch pět dolarů odečte z prodeje onoho ukradeného lodního motoru, až kapitán umře.           

Don McCarthy si pro sebe a pro manželku vybral dvě pěkná místa pod javorem, kde je velice tvrdá půda prorostlá kořeny a těžko se tam bude kopat. Říká se, že to udělal schválně, protože už je takový a s nikým se nesnese, ba ani sám se sebou. Děda Fisher, kterému je 86 let, si přišel vybrat místo, opíraje se o rámě svého syna. Dvaadevadesátiletá Mildred Galloway si vybrala místo uprostřed, aby měla přehled, co se kde šustne. Zřízení hřbitova nesmírně zkomplikovalo vztahy mezi ní a dědou Fisherem. Už řadu let se každý z těchto dvou nejstarších ostrovanů holedbá, že toho druhého přežije. Teď ovšem zase každý z nich chce být první, kdo bude na novém hřbitově pochován.  A tak oba pevně doufají, že ten druhý jednoho dne zahyne na širém moři.

Zuzana Kulhankova