Jak jsme jeli do Švýcar

Blíží se čas dovolených a já vím, že jako každý rok všechny mé touhy budou směřovat do té malé země v srdci Evropy, která mně nadosmrti učarovala. Poprvé jsme ji s manželem navštívili v památném roce 1968.

 Vyjeli jsme tenkrát na mém skútru čezetě 175 k mým příbuzným do Vídně a od nich ke známým mého muže do Stuttgartu. Tam jsme si jako dar mých příbuzných koupili své první autíčko Fiata 850 a s ním jsme podnikli cestu našich snů. Dostali jsme tenkrát od Švýcarů jen průjezdní 48 hodinové vízum, a tak jsme dumali, jak si pobyt v zemi, kterou jsme dosud neznali, ale o které jsme doma dlouho snili, prodloužit. Pozdě večer jsme tenkrát přijeli do německé Kostnice, která je hraničním městem. Do Švýcarska se přejíždí přes most uprostřed města, na kterém byla celnice. Chtěli jsme mít v pasech razítko vjezdu až příštího dne, abychom našich drahocenných 48 hodin nepromarnili, proto jsme čekali v zaparkovaném voze před celnicí, abychom úderem půlnoci vjeli do Švýcarska. Bylo nevlídné počasí, pršelo a vítr skučel jako někdy v listopadu. Byli jsme unavení po cestě a chtělo se nám spát. Hodinu před půlnocí jsme to už nevydrželi a vjeli do prostoru celnice se záměrem požádat celníka, aby nám do pasů dal razítko až příštího dne. Zastavili jsme ukázněně před prázdnou celní budkou a čekali. Celnice se nořila do tmy, všude ticho a nikde žádný pohyb. Po deseti minutách manžel vystoupil z auta a jal se hledat celníka. Ten, jak se ukázalo, podřimoval ve své kanceláři. Když se ho manželovi podařilo vzbudit a sdělit mu, co od něho chceme, velice se našemu přání podivil a museli jsme mu do podrobna vysvětlit, že máme povolení pro návštěvu jeho země jen na velmi omezenou dobu, a proto potřebujeme to razítko příštího dne. Měli jsme štěstí na moudrého muže, který se zamyslel a pravil, že sice máme jen osmačtyřicetihodinové průjezdní vízum, ale že nikde není psáno, jakou rychlostí musíme Švýcarskem projet. A tak ať se vůbec nebojíme a kocháme se krásami jeho země jak dlouho chceme. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že až budeme ze Švýcarska vyjíždět, bude nás na hranici kontrolovat ne švýcarský, ale celník země, do které budeme vjíždět, a tomu bude srdečně jedno, jak dlouho jsme ve Švýcarsku byli.
Dali jsme tedy na hodného pana celníka, ten nám dal štempl do pasů a my přejeli hraniční most a byli jsme ve Švýcarsku. Ospalost z nás rázem spadla, jako zázrakem přestalo pršet a my jeli vlahou letní nocí do vnitrozemí. Prožili jsme tenkrát neskutečně krásný týden, procházeli jsme se po břehu curyšského i ženevského jezera, bydleli v nádherném letovisku Interlaken a fotografovali se pod Jungfrau, v Bernu jsme pozorovali medvědy v hradebním příkopu, navštívili vodní zámek Chillon a přes Simplon po týdnu vycestovali do Itálie.
Od té doby se stalo Švýcarsko naší srdeční záležitostí. Na dlouhých 22 let jsme potom nesměli do kapitalistické ciziny vycestovat, ale od sametové revoluce jej opět navštěvujeme téměř každoročně. Je tam tolik krásných míst, že je téměř nemožné neobjevit při každé další cestě něco nového. Ze zážitků z naší vysokohorské turistiky pak žijeme celý rok až do dalších prázdnin, vzpomínáme, prohlížíme fotografie a plánujeme další cestu. Tak tedy na brzkou shledanou, země mého srdce.

Magdalena  67md(zavinac)seznam.cz