Jak jsem se nestala hvězdou

Jsem tvor od přírody zvědavý, zvídavý a ráda zkouším a objevuju zajímavé věci. Právě proto jsem měla od mládí sen stát se herečkou. No originální to zrovna není, ale skrývá to v sobě jakýsi náboj tajemna, vzrušení, prostě svět neomezených možností.Vyhledávala jsem příležitosti, jak proniknout k této profesi blíže byť jako rekvizitářka. Jedna taková slibná se mi naskytla přes inzerát.

Zahraniční produkce hledala mladou ženu do reklamy na dámský holící strojek.  To nemůže být nic špatného. Ač inzerátům všeobecně moc nevěřím, tentokrát jsem si řekla, že to zkusím, divadelní průpravu mám (hrála jsem zraněnou vílu v pohádce), tady ji mohu náležitě zúročit.  Pozvali mě na konkurz. Po pár dnech mi volali tu krásnou, lichotivou a očekávanou zprávu „Byla jste vybrána do naší reklamy, dostavte se prosím …na projednání bližších informací a seznámení s pracovním plánem.“. Tak jsem si tak líbezně pomlaskla a zasnila se, jak budu slavná, budu v televizi, v kinech před filmem, v novinách, časopisech, případně na krabici od mlíka. To mě fakt lákalo! Na smluvené schůzce, kde se projednávali podrobnosti projektu a hlavní myšlenka režiséra, mě vysvětlili, co se ode mě očekává. Musím dodat, že reklama byla natáčena v Česku, ovšem zahraniční produkcí  a poběží v cizině. To pro mě byla motivace největší – CIZINA. Nějak se začít musí a tohle  byla šance jak hrom. Vždyť i mnoho největších  hvězd začínalo právě takto.

Takže co že se to ode mě očekávalo? Měla jsem hrát dívku, která žije na venkově, tvrdě pracuje a na vzhled moc nedá. V tom do města přijede divadlo, což je pro ní příležitost, jak se hezky obléci a vyfiknout. Prostě na večer se celá oholí, vymydlí a z mužatky je krásná ženská krev a mlíko. A to vše jen díky kvalitnímu holícímu strojku. Jak prosté. Pravda děj je trochu přitažený za vlasy, při představě, že budu hrát mužatku, no ale co bych přeci neobětovala. Nakonec ze mě maskérky udělají hvězdu plátna, že?

Prvních pět natáčecích dnů se jely exteriéry  jak pracuji na poli a statku, celá sedřená jak kůň jdu domů si lehnout. Ještě podojit a na kutě. No bylo to velmi náročné. Podojit krávu mě nikdo neučil. Mám před velkými zvířaty přirozený respekt a při představě usednout na štokrle pod taktový  kolos a vedle hlavy mít vemeno jak mičudu se mi orosily záda. Ale zaťala jsem zuby a  vydržela to. Ovšem to, že mi nalepily knírka, vlepili fousy do uší a nosu a ruce polepily nechutnými chlupy mě šokovalo, a ztratila jsem veškerou důvěru v režisérovu práci. Ani obočí jsem si nesměla vytrhávat. Ale nad hladinou mě držela myšlenka - holka na konci je ta sláva, nezapomeň. Nadojeného mlíka jsem se velkým douškem napila, tak abych měla na kníru pěnu a poté si náležitě odříhla, tedy to jsem musela chvíli trénovat, ale pak to šlo samo. Následovaly scény, jak se myju, mydlím a samozřejmě holím. A najednou hup a je ze mě krásná smyslná mladá vesničanka, která každého oslní svýma lesklýma nohama a oholenou tváří. Tyto scény trvaly zhruba 3 dny a náležitě jsem si je užívala po prvotních útrapách. Maskérky ze mě udělaly opravdu hollywoodskou hvězdu. Měla jsem z odvedené práce opravdu dobrý pocit, když pomineme první scény. Zaplaceno jsem dostala slušně a zkušenost byla nad očekávání výtečná. To jsem ovšem netušila, co mě ještě čeká.

Reklama se za pár měsíců dostala do televize a také na kabelovku. S mojí hrůzou jsem se viděla v plné kráse! Nejenom, že týdenní práce, moje dřina, odhodlání a sebezapření bylo sestříháno do 2 minut, to jsem nakonec tušila, ale jak? V celé reklamě byl použit „můj“ opěněný knír, chlupaté ruce, nohy a neskutečně neestetický pohled na můj zadek při  dojení a onen vytrénovaný říhanec. A ve finále zářivě oholené holeně a slogan „My vám změníme život“. Toť vše! S vyraženým dechem a  ztracenými iluzemi o herectví a pocitem nespravedlnosti jsem vypnula telku a zařekla se, že už do žádné reklamy nepůjdu. Ale něco mi to dalo, naučila jsem se krkat a dojit. Nevím, jak toho využiju dále, jeden ale nikdy neví.

 Vaše Sali Salavcová