Nalezněme opodstatnění našeho života

Ahojte.

Zcela souhlasím se všemi diskutéry. Je to krásné a naučné shlédnout tolik pravdivých názorů a pohledů.Také jsem tam ,,byl". Hodně prázdný svět, kde se moc nenavštěvuje. Externí dočasné stimuly ( farmaka),jsou dobrá, ale neřeší podstatu.   Princip deprese ? Nevěříme si ( nemáme sílu a ani energii) a externí svět, ve kterém žijeme ( normální lidé), je pro nás příliš vzdálený. Nekomunikujeme a vše se zdá příliž obtížné. Úplná prázdnota. Nic v nás není. Řešení ? Naše 100% rozhodnutí to změnit. Je to pouze rozhodnutí. Nic víc. Stačí úplně malé a na první pohled nepatrné krůčky, které se během dnů a měsíců změní na kilometrové kroky. Vše je ukryto v našich interních nahraných programech. Kdo nám je tam nahrál ? Čí životní plán vlastně žijeme ? V mnoha případech se stává to, že člověk dělá to, co dělat nechce, a je tím, kým nechce být. Jakmile najdeme náš životní  potenciál a realizujeme se, nemůžeme mít deprese. Více zítra v ,,NÁVOD K POUŽITÍ ". Opatrujte se a važte si sami sebe.

Znám, nebojte se, dá se to řešit

Mám za sebou 3 episody deprese během asi 10let. Kdybych věděl to, co dnes, možná stačila jedna.

Jak z deprese ven:

V každém případě vyhledat dobrého psychiatra (měl jsem zpočátku smůlu na špatného). Antidepresiva léčí endogenní deprese, u exogenních uleví a pomohou najít sílu na řešení příčin. Dobrý psychiatr Vám v pravou chvíli poradí dobrého psychoterapeuta. Psychiatr nebo psycholog může být též terapeutem, ale není to pravidlo. Zkratkovitě řečeno psychiatrie řeší tělesnou stránku (např. u deprese nedostatek neurotransmitterů - serotonin, ...), psychologie je věda o duši - sama o sobě neléčí. Psychoterapie je léčení duše.  Důležité je, aby psychoterapeut měl (sebezkušenostní) výcvik, studium nestačí. Dobrou zkušenost mám s rodinnými konstalacemi, ale opět pozor - musí být dobře vedené. Držím palce. Antidepresiva III.generace zabírají do 6 týdnů a pak je třeba vytrvat a hledat a řešit příčiny. Je to běh na dlouhou trať, ale je to dobrodružství poznání a vyplatí se.

Příteli, s depresemi žiji snad celý život,

je mii 52. Někdy je hůř, někdy líp. Hlavní je neobviňovat se, hledat, co může pomoci - to je u každého jiné. Psychofarmaka nejsou špatná, když je fakt špatně, využijte toho luxusu, že je pro nás někdo vynalezl. Když je trochu líp, existují i přírodní zdroje: vlašské ořechy, čokoláda, grapefruit, melta (to je moje "lékárna"), slunce a hezké prostředí, milující rodina... osobní radosti. eď mám období, kdy je trochu hůř, ale ne tak, jako vám. Pozoruji to a sobě, směji se sama sobě, dovoluji si lenošení, nadávám v duchu těm, kdo by mi chtěli kázat "morálku".. Dá se žít plnohodnotný život i s depresívními sklony.

Preji hodne trpelivosti

Sam se lecim s depresi snad uz 10 let, vyzkousel jsem snad 20 ruznych druhu antidepresiv, ale to co nekomu pomuze velice dobre, u mne je to bohuzel vcelku k nicemu, navic mam hnusne dobrou pamet a tak se mi vsechny neprijemne zazitky vraci.

Je moc dobre, ze mate milujicií manzelku a jiste cele sve okoli- to je asi nejdulezitejsi prvotni lek, neni nic horsiho, nez kdyz dostava clovek rady: Vzmuz se, nebud baba, nebud linej, musis chtit sam a pak uz dokonce, kdyz Vas nekdo odsuzuje za to, ze jste podle nej jen slaboch a lenoch.

Pokud narazite na vyborneho psychiatra, mate z puli vyhrano (ja bohuzel znam i par psychotovarniku na leky), urcite je take velmi dobre dostat se treba na alespon mesic nekam do lecebny- ale nemyslim blazinec, myslim zcela otevrenou variantu- spis takove sanatorium, clovek prijde uplne di jineho prostredi a dela veci, ktere by normalne vubec nedelal (treba se stara o kone, maluje, ci cokoliv jineho).

Ale do bezne lecebny nechodit- to je jen tovarna na farmaka.

Deprese či snad jen jakýsi pocit "vybitosti baterek mentální

síly"... přesně to zažívám také, i když u mě to mělo zcela jasnou příčinu.

Hned po vysoké jsem si dokázal sehnat práci svých snů, s výbornými perspektivami, výborně placenou, časem jsem i začal distančně při práci studovat PhD, cítil jsem se za největšího kinga..... až jednou jsem vlezl do busu a.....probudil jsem se v nemocnici na ARO, s dýchačem v hubě. Doktoři na mě vybalili, že autobus měl nehodu a že mě záchranka sebrala s utrženou nohou a řadou dalších polytraumatických zranění.

Když jsem po roce rehabilitací myslel, že jsem se jakštakš dal dohromady, zjistil jsem, že moje profese mě nejde tak, jako dříve. I moje rodina tvrdila, že "si nic nepamatuju". Pár let jsem se nějak plácal životem.  Nakonec jsem zašel za psychologem, který provedl IQ a paměťové testy. Zatímco IQ bylo vzhledem k mému vzdělání a předešlé profesi celkem v normě, paměťová vštípivost je prý výrazně podprůměrná – prý struktura poškození je celkem typická pro úrazy hlavy.

pokračování:

V nemocnici mě  přitom tvrdili, že jsem měl jen těžký otřes mozku, bez trvalého poškození mozku. Psycholog mě jen potvrdil to, co jsem tušil už nějakou dobu dříve. Kromě jistoty "jak na tom jsem" mě tohle ujištění žádný praktický výsledek nepřineslo – snad jen ten, že teď už aspoň vím kam se profesně nemám snažit cpát abych ostatní nepřiváděl do trapnosti a sobě nedělal ostudu.

Co je lae úplně ze všeho nejhorší - Celou dobu po úrazu zažívám něco jako permanentní stav totální vybitosti baterií mentální energie a neumím se z toho vyhrabat. Nevím zda to nazvat přímo jako deprese, žádné sebevražedné či jiné podobné myšlenky nemám... spíš bych to nazval jako jakousi permanentní melancholii, či spíš "šlusnutý zdroj životní energie". Pomalu se také postupně začínám utápět v minulosti...často a rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl mladší, zdravej, plný perspektiv a  hlavně životního elánu.

A proč to vlastně píšu? Sám netuším. Nejspíš prostě proto, že mě váš blog k tomu inspiroval.

Me pomohlo

napred odstehovani se na vesnici, pak prestehovani se na jeste mensi vesnici, pak stale jezdeni do zahranici. Nakonec jsem se odstehoval do ciziny uplne a uz je to v pohode. Teda nesmim si vzpomenout, to jsou pak hrozne pocity marnosti.

Vsiml jsem si, ze kdyz jsem vyjel z cr ven, tak se mi do pul hodiny vratila nalada a rozjasnila mysl. No a pri navratech to zacalo kousek pred hranicema.Pochmurna nalada, smutek. Vykyvy nalad jsem pozoroval i pri cestovani po cele cr a nasel jsem mista na kterych jsem se citil lepe. Neznam oficialni statistiku , kolik lidi je v cr postizeno depresemi, ale co vim, tak je to trikrat vice nez v okolnich statech.

To same si vsimli i moji pratele z Nemecka. Pochmurne nalady pri vjezdu do cr.

Nechci se poustet do spekulaci, cim to je zpusobeno, ale vim ze to zacalo par let po plysakovi.

Pokud vam mohu poradit, vystehujte se odtamtud do ciziny.

Re: Me pomohlo

to se stava pravidelne, ze se prispevek zobrazi dvakrat v casove posloupnosti do 20 minut. Odklikl jsem jej jen jednou a pak byl uplne jinde na internetu.

Me pomohlo

napred odstehovani se na vesnici, pak prestehovani se na jeste mensi vesnici, pak stale jezdeni do zahranici. Nakonec jsem se odstehoval do ciziny uplne a uz je to v pohode. Teda nesmim si vzpomenout, to jsou pak hrozne pocity marnosti.

Vsiml jsem si, ze kdyz jsem vyjel z cr ven, tak se mi do pul hodiny vratila nalada a rozjasnila mysl. No a pri navratech to zacalo kousek pred hranicema.Pochmurna nalada, smutek. Vykyvy nalad jsem pozoroval i pri cestovani po cele cr a nasel jsem mista na kterych jsem se citil lepe. Neznam oficialni statistiku , kolik lidi je v cr postizeno depresemi, ale co vim, tak je to trikrat vice nez v okolnich statech.

To same si vsimli i moji pratele z Nemecka. Pochmurne nalady pri vjezdu do cr.

Nechci se poustet do spekulaci, cim to je zpusobeno, ale vim ze to zacalo par let po plysakovi.

Pokud vam mohu poradit, vystehujte se odtamtud do ciziny.

tak normálka

s tím co popisujete zápasím pět let. Beru léky a každé ráno když vstávám si říkám další zku-vený den přede mnou. Ale snažím se a to je důležité. Totéž radím i Vám.Jinak přeji hezký den

...

Já takto onemocněl relativně brzy, bylo mi 24 ( i když moje lékařka mě řekla, že se to stává i často mladým lidem jak jsem byl já). Nejzásadnějším důvodem bylo nedokončení vysokoškolských studií, ale už i v dřívějších letech se k problému schylovalo- nadměrný stres už v období kolem puberty, trochu i šikana na střední, nějak se to nahromadilo. Nejhorší na tom bylo, že k propuknutí došlo z ničeho nic. Prostě zkouškový období, nedal jsem pár zkoušek, špatná nálada několik dní ležím večer v posteli a z ničeho nic blik- nevěděl jsem jestli vůbec dýchám, marně si snažil nahmatat srdce- na pravé straně svého těla jsem ho kupodivu nenahmatal. Do rána probděl, když jsem chtěl vstát, nedokázal jsem se obléci- peklo. Nejhorší stavy trvaly asi 8 týdnů. Od té doby beru léky, Citalec- kdo nepoznal, neuvěří. Někdy jsem se o tom bavil s mým okolím celkem otevřeně, třeba můj kamarád mě tvrdil, že by k antidepresivům nikdy nesáhnoul, ale ono chemii mozku je potřeba ovlivňovat.

Je docela zajímavé

v kolika případech se tyto potíže objevují u těch, kterým (zdánlivě) NIC NECHYBÍ a dokonce naopak žijí v přepychu. U těch, kteří bojují každý den a doslova každou hodinu o holé přežití není taková frekvence výskytu běžná - inu moderní doba se všemi možnostmi vytváří dosti prostoru i pro podobná postižení.

Re: Je docela zajímavé

Víte houby o těch, kdo každý den bojují o přežití. Ti s depresí prostě nepřežijou. O eskymácích v dřívějších dobách by se jistě dalo říci, že o holé přežití bojovali každý den. A deprese se u nich vyskytovala. někdo to přežil, jiný ne.