Deprese?

Je neděle brzo ráno. Uvařil jsem kávu a sedl k počítači. Říkal jsem si, že nikdy, opravdu nikdy nenapíšu žádný článek, tak tady ho máte….

Po dlouhé době jsem zase spal celou noc, i když to ještě pořád není ono, nicméně lepší, než drátem do oka. Mám konečně sílu přemýšlet, co se za posledních pár dnů stalo. Dokázal jsem vyděsit svojí manželku, kolegy v zaměstnání a asi otrávit svoje okolí…

Abych napsal něco o sobě. Jsem mlád 32 let, mám hezkou, milující ženu, krásnou dcerku, máme oba práci, slušně placenou. Bydlíme v domku na vesnici, který jsme si sami postavili. Nemám si vlastně nač stěžovat. Neříkám, že by nemohlo být lépe, ale mohlo by být mnohem, mnohem hůř.

Co se vlastně stalo? Proč tady sedím a píšu?

Je to asi měsíc zpátky, kdy jsem se začal cítit mizerně, nic mě nebavilo, na nic jsem se nedokázal soustředit. Nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost, říkal jsem si, že to přejde, tohle už tu bylo tolikrát… Snažil jsem se chmury zahnat pomocí práce kolem domu, které je ještě pořád dost, začal jsem se intenzivněji věnovat svému koníčku, lepení plastikových modelů. Nic nepomohlo. Stejně jako nepomohlo grilování s kamarády, víkend ve sklípku na Moravě, ani koupení si „něčeho pro radost“.

Minulý týden, asi ve středu jsem měl fakt špatný den. V práci se mi nedařilo, zjistil jsem, že moje auto potřebuje náročnější (finančně i časově) opravu. Ovšem, to jsou věci, které se prostě stávají a nejsou nikterak tragické, v práci se to srovná a auto se opraví… ani já to nikdy předtím tragicky nebral. Ne, že by mě to neštvalo, ale dokázal jsem tyhle věci řešit.

Když jsem přijel večer domů, tak jsme s manželkou probírali, co se všechno přihodilo. Ona byla ten den v zahraničí, nadšeně vyprávěla, jak se jí a paní, pro kterou pracuje zadařilo, a jak je unavená, ale spokojená. Já to měl přesně naopak… Byla to ona pověstná poslední kapka. Místo, abych pustil z hlavy to, že jsem měl „den blbec“ a měl radost s ní, prostě jsem se sesypal… ne, nevybouchl jsem, na to jsem neměl sílu, prostě jen velkej chlap začal brečet.

Vyděsilo jí to, mě o nic méně. Nepoznal jsem se, tohle jsem nebyl já. Byl jsem vzhůru celou noc, byl jsem smutný, smutný tak, až to bolelo.

Od té doby je to pořád nastejno. Brečím, když jsem sám, bojím se, protože se nepoznávám. Mám pocity marnosti, připadám si jako Brouk Pytlík nebo Homer Simpson. Nevím, co se děje, chci znát příčinu, chci to vyřešit. Chci normálně fungovat. Chci zase věci řešit jako dřív, s určitým nadhledem. Nechci, aby ze mě byla žena nešťastná, nechci otravovat svoje okolí.

Zítra mám první sezení u psychoterapeuta. Snad se něco dozvím, snad společně dokážeme najít cestu nebo alespoň směr, kudy z toho ven…

Jaroslav B.

Rád bych, aby tenhle neuměle napsaný článek pomohl těm, kterým se stalo nebo děje to, co mě. Protože tohle opravdu nepřeju nikomu…

Nevěřil jsem, že by mě něco takového mohlo potkat, vždyť přece nebyl žádný skutečný důvod…

Možná bude pokračování.

Omlouvám se, pokud nebudu reagovat v diskusi, bude-li jaká, nejspíš nemám dostatečný počet dukátů, a asi dlouho mít nebudu.