Česká republika pohledem japonské turistky, aneb buďme trochu hrdí

Před více než půl rokem mě práce pro nadnárodní firmu zavedla do slunné Kalifornie, konkrétně do jejího nádherného Silicon Valley. Protože se jedná o společnost skutečně nadnárodní, stal jsem se bez jakéhokoliv varování a přípravy součástí týmu pracujícího převážně pro japonské klienty. Z amerických a japonských kolegů se postupně stávali přátelé, společně probdělé noci v kancelářských komplexech v okolí San José se měnily v krásná nedělní odpoledne stravená na golfu a poté popíjením saké, případně místních vín z Napa Valley.

Při jednom z víkendových setkání se v hlavě mé ženy zrodil nápad, že všechny ostatní manželky/patnerky pozve na několik dní do Prahy a ukáže jim naše krásné hlavní město a v rámci možností i další zajímavá místa v České republice. Nápad byl přijatý s naprostým nadšením, bohužel, ve finální fázi se z objektivních důvodů mohla plánované cesty zúćastnit kromě mé lepší polovičky Hanky jen její japonská kamarádka Yuki.

Přiznávám, že jsme oba dva s Hankou měli obavy, jak se bude Yuki v Praze líbit. Co řekne našemu bytu v Karlíně, jak na ní zapůsobí lidé, jak jí bude chutnat české jídlo, jak se vyrovná s naprostou jazykovou bariérou, jak na ní zapůsobí atmosféra v zemi?

Veškeré naše obavy se nakonec ukázaly jako zcela liché, Yuki byla z Prahy a České republiky naprosto nadšená a okouzlená. Nám se díky ní tak nabídl neuvěřitelně optimistcký pohled na Čechy, jaký si sami nepřipouštíme a který přitom tolik potřebujeme znát.

Shrnuto v bodech, nejsilněji na Yuki zapůsobilo:

1. Praha, Kutná Hora, Lednice na Moravě, Český Krumlov, Konopiště a všechna ostatní místa, kam se vypravila, byla pro ni ta nejzajímavější na světě. Rozplývala se nad panoramatem Hradčan, zklamala jí rychlost, s jakou se na orloji otočí apoštolové, když už na ně čekala dvacet minut a dožadovala se opakování, u Staronové synagogy hledala Golema. Smála se jako malé dítě, když se jí podařilo ztratit v křivolakých uličkách Českého Krumlova. Udivila jí bytelnost hradů, majestátnost kostelů i naprosto obyčejná česká vesnice se štěkajícími psy, stejně jako chatové osady v okolí Sázavy, hluboke lesy Křivoklátska i v podstatě ruské Karlovy Vary.
2. České jídlo podle ní chutná nejlepe na světě. Bezkonkurečním vítězem se pro ní stal Pribináček a domácí nudlová polévka. Poctivě si psala názvy ingrediencí, které musí koupit, aby Toshimu mohla uvařit knedlík s houbovou omáčkou, s nadšením zjistila, že plzeňské pivo koupí i v San Franciscu. V restauraci na Karlštějně uprosila vstřícného majitele, aby jí dal do japonštiny přeložený recept na svíčkovou. Chudák pán strávil u počítače asi hodinu, ale slib neporušil.
3. Češi působí velmi příjemně, překvapila jí vstřícnosti lidí na ulici, když se s Hankou ptaly na cestu nebo informace, které v průvodcích nenajdete, smála se tomu, že jí každý ze začátku považoval za Vietnamku a mluvil na ní česky. Oceňovala, že personál v restauracích se stejně jako taxikář cestou z letiště snažil vzpomenout na pár japonských slov, do rozpaků jí přivedla chvála jejího oblečení a supermoderního fotoaparátu.
4. Ve srovnání s městskou dopravou v Tokiu je pražská MHD krásně přehledná, klidná a spořádaná. Nikde nespí opilí úředníci v typických černých kravatách, metro nestojí pětkrát za den poté, co pod něj v záchvatu karoši skočí vynervovaný zaměstnanec kterékoliv firmy.
5. České vlaky jsou krásně modré, ne nudně bílé jako ty japonské. Lidé si v nich povídají a nekoukají jen do svých mobilních telefonů. Když jí skupina studentů při cestě na Moravu nabídla napití se slivovice rovnou z lahve, málem se udusila, ale druhým lokem všechny přesvědčila, že japosnká holka pít umí.
6. Češi jsou velcí lidé, slečny a paní krásné, muži urostlí a zajímaví. Oproti Japoncům se na sebe lidé podívají, občas prohodí pár slov, nestrkají do sebe na ulici, život jí u nás přišel spokojený a v porovnání s frenetickým Tokiem krásně klidný.

Nebudu zapírat, že jsem tolik chvály na svou zemi ani nečekal. Možná to bylo tím, že Hanka vynaložila veškeré úsilí, aby jí ochránila od nepříjemností v podobě nepoctivých taxikářů, falešných průvodců, popřípadě kapsářů. Na druhou stranu jí ukázala klasický život u nás zbavený jakékoliv přetvářky a pozlátka. Přes to všechno Yuki považuje Českou republiku za nejbáječnější místo na světě, navzdory tomu, že procestovala kromě části Afriky snad celý svět. V létě se k nám chystá i s Toshim, kterému tento ráj na zemi chce ukázat stůj co stůj.

Až na západním pobřeží USA jsem si uvědomil, jaké máme jako Češi štěstí, že žijeme v tak krásné zemi, že zažíváme jedno z nejúspěsnějších období naší historie a že se už konečně sami za sebe nemusíme stydět. Po mnoha letech už jednou provždy opouštíme zatuchlé pořádky socialismu, i když možná zatím jen na povrchu. Nicméně jakkoliv to může znít nudně, stáváme se spořádanou rozvinutou zemí se všemi plusy i mínusy.

Až budu mít zase jako každý z nás tendenci Čechy a Českou republiku podceňovat, natírat svět na černo a vůbec nás jako národ hanět, vzpomenu si na Yuki a na její upřímné nadšení a hned budu zase hrdý na to, že jsem Čech.

Jiri Brettschneider