„Připrav se na pěknej vopruz“, varovali mne přátelé a kolegové se
zkušeností s americkými úřady. V posledních dnech jsem potřeboval
docela rychle vyřídit novinářské vízum, zažádat o číslo sociálního
pojištění a vyřídit další záležitosti. Srovnání Washingtonu s tím, jak
to funguje tady v Bruselu, je (aspoň zatím) zatím pro Ameriku
příznivé.
Kolik formulářů ještě zbývá vyplnit?Inmagine, Royalty Free Photos Vízum jsem vyřizoval na americkém konzulátu v Bruselu. Objednal jsem se na pohovor těsně před Silvestrem. Když jsem vysvětlil, že bych potřeboval vyřídit rychle, pozvali mne bez jakýchkoli problémů 2. ledna na pohovor a do dvou dnů jsem měl vízum. Je pravda, že jsem musel zaplatit 15 eur za objednání pohovoru a potom 94,32 eur za samotné vízum, ale to platí všichni žadatelé.
O sociální pojištění jsem musel žádat osobně ve Washingtonu a počítal jsem s tím, že nastanou nějaké problémy. Byl jsem varovaný před rasismem naruby, se kterým se člověk v podobných institucích setkává od úředníků u přepážek. Ti jsou většinou černé pleti a dávají prý bělochům často najevo, že „tady nejsou bílí páni“ Ale všechno proběhlo hladce. Úřadovna byla sice trochu depresivní, ale když jsem si počkal asi 20 minut, až na mne dojde řada, vyřídila mne úřednice rychle a věcně. „Social security number“, tedy něco, bez čeho se nedá v USA normálně fungovat, mám dostat do 6 týdnů. Doufám jen, že to tímhle blogem nezakřiknu.
Podobně stručné a věcné bylo vyřizování i v jiných amerických kancelářích, žádost o akreditaci a podobně. Mile mne překvapila i pošta, která je podle zkušeností Čechoameričanů často zoufale nevýkonná. Fungování belgické pošty věnuji někdy zvláštní blog, protože to je naprosto neopakovatelná záležitost. Podle mé první zkušenosti fungovali zaměstnanci amerického poštovního úřadu ve srovnání jako dobře sehraný tým.
Nechci zevšeobecňovat několik prvních zážitků. Vím, že mne ještě čeká asi nelehké vyřizování řidičáku na DMV, tedy Department of Motor Vehicles. Tam ovšem mohu zajít až poté, co dostanu právě číslo sociálního pojištění. Ještě je dost věcí, které mohou můj názor změnit. První kontakt s americkou administrativou byl ale docela příjemný.
Pro srovnání: vyřízení belgické občanky mi jako občanu členské země Ebvropské unie trvalo rok a půl a na úřad jsme s celou rodinou museli 6 krát. Úředníci po nás neprávem požadovali vízum typu „D“, žádali nová a nová potvrzení a dokumenty a v podstatě mi pomohla až intervence pracovnice ministerstva zahraničí. Než jsem získal trvalou belgickou novinářskou průkazku, uběhlo 20 měsíců (!). Zatím tedy v mém hodnocení Washington vede nad Bruselem 1:0. Doufám, že si to nepokazí.
