Jak jsem se stal občanem třetí kategorie

Brusel se podle mnohých lidí vyznačuje kafkovskou atmosférou. Nejde jenom o unijní instituce zaplněné úředníky. Je to o celkovém vztahu lidí takříkajíc PŘED a ZA přepážkou. Někdy se tak můžete dozvědět, že jste občanem třetí kategorie.

Ještě to neví, ale možná už je člověk třetí kategorie.EK, audiovizuální odd.

Před dvěma lety jsem chtěl zjistit, jestli by náš tehdy čtyřletý syn Vojta mohl chodit do české školky. Český známý, který pracuje v Evropské komisi, mne nasměroval do Evropské školy, která vzdělává děti pracovníků zdejších mezinárodních institucí od školky až po maturitu. Po složité dotazovací proceduře na vrátnici a kontrole dokladů jsem vyzbrojen propustkou bloudil po chodbách, dvakrát byl po převyprávění svého příběhu přesměrován do jiného byra. Teprve napotřetí jsem se dostal do kanceláře patřičného administrátora, kterému jsem potřetí vysvětlil kdo jsem, pro koho pracuji a co chci. Administrátor mne vyslechl, pokýval hlavou a pak pronesl temné: “Ale vy patříte do třetí kategorie!“

Zeptal jsem se, co s tím mám jako dělat. Dostalo se mi jakési neodpovědi: „No přece třetí kategorie …“, administrátor nedokončil větu, zasmál se, ale znělo to spíš, jako by si znechuceně odfrkl. Ještě chvíli mne trápil střídavým kroucením a pokyvováním hlavy a dalšími dotazy, které se nakonec ukázaly jako zcela neopodstatněné.

Teprve potom vysvětlil, že do první kategorie spadají děti zaměstnanců Evropské komise a dalších institucí. Do té druhé děti pracovníků NATO a dalších mezinárodních organizací. My ostatní jsme třetí kategorie – praktický dopad je ten, že náš syn Vojta může školku navštěvovat jedině v případě, že už nebude třída zplněná dětmi 1. a 2. kategorie. Pokud bude mít to štěstí, budeme muset platit školné, což se té první kategorie netýká. V případě školky je to bylo 5 000 eur za rok.

Nic proti školnému nemám, nejsem žádný rovnostář. Koneckonců, mohu s tím nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. Po jistých peripetiích jsme nakonec Vojtu úspěšně umístili do školky v naší čtvrti, kde je mu dobře a teď už se tam učí číst, psát a počítat ve francouzštině, což se mu v životě určitě bude hodit. Jenom mne napadá, že nejde jen o to, kolik různých potvrzení a dokumentů po vás chtějí, do jakých škatulek vás zařadí. Na úřadech i jinde. Jde také o to, JAK to dělají.