Česko si mytí hlavy kvůli Romům zaslouží

Většině Čechů, Moravanů a Slezanů to pořád nedochází: Romové jsou v Česku diskriminovanou menšinou. Popírání téhle skutečnosti je nejhnusnějším rysem novodobé české společnosti. Trochu kulantnějšími slovy to české vládě opakovaně vzkazují nejenom evropské instituce, ale i třeba americký kongres a mezinárodní nevládní organizace. Je šokující, jak málo si to Češi připouštějí.

Mají stejné šance? V Česku většinou ne.EK, audiovizuální odd.

Přesně před týdnem jsem se na tomto místě snažil položit 2 otázky:

1. Je kritika České republiky z Bruselu kvůli Romům k něčemu?

2. Není paradox, že ji musí čas od času vyslovit jako evropský komisař právě Vladimír Špidla, který byl sám léta ve vysokých vládních funkcích a romská problematika byla v náplni jeho práce.

Nemám iluze o tom, že by čtenáři blogů představovali sociologicky reprezentativní vzorek. Přesto si myslím, že reakce byla typická: až na výjimky píšící ignorovali otázky a pustili se do diskuze, jsou nebo nejsou-li Romové diskriminováni.

Jenže o tom už ta debata dávno není. Romové v České republice diskriminovaní jsou. Abych nedráždil odkazy na Evropskou unii a bruselskou administrativu, odvolám se na americký kongres. Ten v poslední zprávě o lidských právech mimo jiné píše: „Růst romských ghet a nedostatek slušného vzdělání je obzvlášť znepokojující.“ Čtete-li anglicky, najdete to zde.

Už v roce 2004 americký kongres například upozorňoval, že jsou romské děti stále v nepřiměřené míře posílané do zvláštních škol. Organizace Amnesty International zmiňovala postavení Romů v Česku na prvním nebo druhém místě ve všech výročních zprávách o stavu lidských práv v Česku v posledních letech. Podobně Human Rights Watch.

 Jinými slovy, slyšíme to zleva i zprava, zblízka i z dálky, ale přesto to většině lidí pořád nedochází. I proto nejspíš politikům a úřadům prochází jejich impotence, cokoli s tím problémem dělat. Skoro se bojím spekulovat o tom, jestli jim to nakonec v očích voličů nepomáhá. Paličatost většiny české společnosti a její neschopnost připustit si vlastní chybu i přes kritiku ze všech stran je 18 let po pádu komunismu prostě šokující.