Neuvěřitelná Indie – poznej sám sebe

Jsem nevyspalý a rozechvělý z toho co v následující dnech přijde. Vcházím na recepci hotelu v Dillí.

Dnešní plán je přejezd vlakem z této mega metropole do dalšího velkého města, do Váránasí. Posvátné město hinduistů, známé řekou Gangou a rituálními pohřebními obřady. Návštěva tohoto místa byla mým hlavním důvodem proč se vůbec vydat do Indie. Nápad dobrých dvacet let starý, a až teď jsem si dodal odvahy, a vyrazil vstříc všemu co jsem o této neuvěřitelné zemi viděl a slyšel.

Odjezd byl na tzv. pankáče, to je bez zajištěného ubytování a dopravy. Stačilo zajistit vízum, koupit letenku a nechat věcem vlastní průběh. Základní věci jsem prodiskutoval s kamarádkou a znalkyní Indie, Kačkou. Byla velice udivena, že si na tuto pouť chci vzít mobil. Bez mobilu mi, ale vše připadalo jako malá sebevražda, jestli vůbec sebevražda může být malá. Ne, že bych se na touto výzvou nezamyslel, ale při sdílení této dnes ojedinělé myšlenky jsem narazil na názor mé ženy, že už jenom že tam jedu sám je dostatečně šílené. Dal jsem zpátečku, a slíbil jsem, že si mobil vezmu a budu ji pravidelně informovat, kde jsem a jak na to jsem.

Káčinu další radu si, ale už ukládám do hlavy: „Připrav se, že v Indii nebudeš mít žádný svůj osobní prostor a budeš zažívat situace do kterých jsi se nikdy předtím nedostal. Má rada zní, že když si nebudeš vědět rady, tak si sedni a v poklidu si dej čaj.“ To jsem ještě nevěděl, že půjde o radu nad zlato, na kterou si vzpomenu v prvních dnech každou čtvrthodinu.

Jízdenku nočním vlakem mám zajištěnu z předchozího dne. Rozhodl jsem se pro cestu přes noc z důvodu ne finančního, ale časového. Vše je zde pro nás Evropany levné, tak i doprava, a je jedno jestli cestujete vlakem, autobusem nebo tuk tukem. Noční přemisťování z místa na místo je skvělá možnost, jak trochu času ušetřit. Měsíc na cestování není sice málo, ale na tak ohromnou zemi to není zas tak mnoho.

V Indii všichni všechno vědí, i když většinou nevědí. Dostávám pro mne uspokojivou odpověď, z kterého to vlastně nádraží odjíždím. Velká města mají i spoustu nádraží a nerad bych čekal někde jinde. Představa opětovného získávání místenky mne činila důsledným. Jasně, že odjíždím z nádraží New Dehli Railway station, vzdáleného asi patnáct minut od hotelu, ale má nejistota v čase, v jakém předstihu mám být na nádraží se zvyšovala. Tušil jsem, že když všude je hodně lidi, tak i nádraží bude přelidněno.

Recepční bez ani malého zaváhání na můj dotaz týkajícího se času odpovídá: „ Hele, buď tam hodinu a půl před odjezdem.“ Raději si přidám další hodinu, přeci jenom to nádraží neznám.

Odjezd ve dvacet dva hodin a cesta potrvá celých dvanáct hodin. Jde o naprosto skvělý itinerář. Zalehnu, v osm ráno se probudím a v deset už posnídám ve Váranasí, navíc budu mít dostatek času si najít vhodné ubytování, a snad stihnu i večerní Gangu. Jízda na nádraží, z patnácti minut je minut čtyřicet pět, nevadí počítal jsem s večerní špičkou, i když v Dillí je dopravní špička pořád, nerozhoduje denní čas ani roční období. Dvě hodiny do odjezdu dodržuji, uff, vnitřní napětí polevilo.

Foto: Miroslav Podivín

Přeplněná hala nádraží, hlava na hlavě. Lidi sedící , ležící, stojící. Ponejprv si myslím, že jsem přišel na nějakou demonstraci a všichni čekají na hlavního řečníka. Zběžně hledám záchranu a očima hledám nějakého cizince mně podobného. Informační příjezdové a odjezdové tabule fungují, ale výměna hindštiny za angličtinu je tak rychlá, že stojím uprostřed davu a dobrých 15 minut sleduji výměnu vlakových spojů. Ten můj pořád nikde. Říkám si, chce to trpělivost. Přeci jenom do desáté je dostatek času zjistit odkud jedu. Popis na místence je naprosto přesný. Odkud kam, čas odjezdu, místo, kam ulehnu, číslo vlaku a název vlaku to vše na místence najdu. Po hodině zevlovaní nevydržím a jdu hledat výpravčího. Pozor na zdání, které klame. Všichni zaměstnanci indických drah vědí, kdy to jezdí, ale po dalších patnácti minutách nevím nic. Jen to, že vlak přijede na čas, a dokonce jsem se dozvěděl i změnu nástupiště. Jak to ten chlapík věděl, nevím. Má indická appka nabízí toho spoustu, ale o mém vlaku nic.

Pár minut před desátou začínám být hodně nervózní. Stojím na pátém nástupišti, z kterého odjíždím. Vlaky na tuto kolej přijíždějí a odjíždějí, a tisíce lidí se pohybuje sem a tam. Pořád se někoho ptám, jestli to není ten můj vlak, a dokonce chci do jednoho i nastoupit. Po půlhodině mého pobíhání, za mnou přijde kluk z Německa a ptá se, jestli jedu také do Varanasí, a jestli něco nevím. Krčím rameny, a on se dává do klusu někam do neznáma. Postihne mne panika. Ten kluk určitě něco ví, co já ne. Říkám si, buď v pohodě, ale najednou taky běžím po schodech do hlavního koridoru. Zastavím se, zklidním dech, poklepu si na čelo a dávám otočku a jdu zpátky.

Hodina uběhla jak nic, a v postranní chodbičce najednou najdu malý monitor. Nechápu, že jsem si ho dříve nevšiml. Kolem tohoto místa jsem prošel snad už desetkrát. Mnoho lidí u něj nestojí a kupodivu i bez brejlí přečtu co se na něm mihotá. Zírám do měnících se jazyků a k mé radosti vidím můj vlak s poznámkou zpožděn. Ajaj, zpoždění hodinu a půl, a pojede přesně 23.30, nástupiště také souhlasí.

Půl hodina minula a já zase stojím a čekám. Tentokrát mám štěstí. Dám se do řeči s Indem, a dozvídám se, že vlak přijede o půlnoci, a ukazuje mi na mobilu nějakou sledovací aplikaci vlaků. Takovou aplikaci mít dříve, tak 4 hodiny sedím někde na čaji, a v poklidu ho popíjím, dumám si pro sebe.

Foto: Miroslav Podivín

Dorazila dlouhá a červená pevnost. Vlak ještě nestojí a skupinka 20 lidí běží a za jízdy naskakuje. Mám místenku, takže nemusím s nimi závodit, a stejně bych nevěděl do jakého vagonu naskočit.

Kupodivu nastupuji do správného vagónu a nacházím své vrchní lehátko. Vagon sdílím společně s dalšími 5 mladými lidmi. Všichni jedeme do Váránasí. Dovídám se od nich, že během roku pracují v Dillí a vracejí se domů.

Usínám, a počítám čas, za který budu na místě. Se dvěma hodinami zpoždění jsem se smířil. Pořád mám dobrý příjezdový čas, na místě budu kolem poledního. Těšte se na mne posvátní muži z Váránasí. Ještě se stačím kluků zeptat, jestli je takové zpoždění normální. Odpověď dostanu, „ ano, je a někdy je i delší, u nás všechny vlaky mají zpoždění.“ Nechápu, proč mi recepční říkal, že mám být hodinu a půl před odjezdem na nádraží. No, jiný kraj jiný mrav. Hlavně že už jedu.

Ráno kolem osmé mne budí nosič čaje. Využívám příležitosti a jeden si kupuji. Oceňuji vrchní lehátko, které se nemusí skládat, a ještě na pár minut ulehám. Na gps zjišťuji svou polohu. Aplikace je asi zaseklá, říkám si. Z 800 km, vzdálenost z Dillí do Váránasí, mi ukazuje ujetých 280 km. Restartuji mobil, ale poloha zůstává stejná. Zatím nic neřeším a jdu si na záchodek dělat ranní hygienu. Místní záchodové zařízení raději nevyužívám a na čištění zubů se vracím do uličky před záchod, pro místní se stávám atrakcí.

Kluků v kupé se ptám, kde jsem. Potvrzují mi polohu z gps. Ne, to není možné říkám, vždy jsme za celou noc ujeli jen třetinu cesty. Znova jim ukazuji místo na mapě a polohu opět potvrzují. Nenechám se a zase se ptám. Jak to? Odpověď zní jednoduše: „ Na trase bylo přes noc hodně problémů a 5 hodin jsme stály.“

Uléhám na lehátko, pouštím si do sluchátek hudbu a doufám, že vlak někde určitě zrychlí. Přestávám sledovat čas. Z okénka díky šedému zašpinění není nic vidět, tak ležím a tiše trpím nečinností a promarněným časem.

Foto: Miroslav Podivín

Vlak nezrychlil. Zpoždění na cestě 12 hodin, vystupuji za chladného počasí ve Váránasí o půlnoci. Hladový, bez ubytování, ještě že ti tuktuci jezdí i v noci.

Kulturní šok pro mne nebylo množství lidí, potkani, zanedbané záchody a dopravní zácpy. Neustálé troubení mi také nevadilo. Nečekal bych, že mne do zoufalství přivede nic nedělání a čekání ve vlaku o dvanáct hodin více než jsem měl v plánu.

Pro člověka , který většinu života žije podle diáře rozepsaného po půlhodinách, člověka zvyklého na efektivitu práce, zvyklého na onlinový systémy, to je problém velký, ale jak jsem zjistil překonatelný.

Začátek mé pouti začal neuvěřitelně, stejně tak jako následující dny. Zkouška, při které zjišťuji, jak sám sebe neznám.