Káva

Obracím se k nebi a zvolám, „Bože, zachránil jsi mne, přesně tohle potřebuji“. Po probdělé noci, ještě ne v úplně střízlivém stavu vcházím do právě otevřené liduprázdné kavárny.

Záchrana seslána přímo z nebe, no a co jiného mne může postavit zase na nohy než pořádně silné kafe. Kavárna se starožitným nábytkem, kamennou podlahou a starodávně vypadajícími štuky na stěnách. Zřejmě byla před několika měsíci předělána a rozšířena do vestibulu obchodního prostoru, to usuzuji podle dvou barevně rozdílných částí. Usedám do hlubokého, starobylého, měkkého křesla ,které mne zcela pohlcuje.

V kavárně kromě mne nikdo není, a tak jsem skryt před okolním světem a mám dostatek nerušeného soukromí . Kryt mi poskytují i obrovské dva kávovary, které nechávají pouze malý prostor pro výdej připravované kávy. Jde o staré anglické kávovary z poloviny minulého století. Okamžitě mne upoutá nabídková tabule. Nabídka, vypsána ručně na černé tabuli krasopisným písmem a v rohu doplněna čtyřlístkem s vystínováním. Jde o dívčí rukopis s největší pravděpodobností samotné kavárnice. Přistupuji k pultu a u černovlasé dívčiny věkem kolem pětačtyřiceti a objednávám: „ Prosím černou kávu, do toho většího hrnku.“ Ukazuji na zelený hrnek pro mne tak velikostně akorát. Díky rannímu času dostávám objednávku okamžitě. Šálek sundávám ze stříbrného tácku, na kterém nechávám sáčky s cukrem a kalíšek s mlékem. Kávu celoživotně piji bez dalších ingrediencí, čistou, takovou, jak se upražila. Chybí jen sklenka vody, ale očima ji nacházím připravenu ve džbánku na pultíku přes uličku. Po prvním loku se ve mne rozprostírá teplo, tak známá a očekávaná chuť. Cítím, jak se mi myšlenky zklidňují a s příchozím klidem odchází i bolení hlavy, které mne provází od ranního probuzení. Má mysl je zaměřena jen a jen na chuť kávy. Silná, aromatická vůně dálky je rozprostřena naprosto všude kolem mne.

S myšlenkami zahloubán sám do sebe najednou mnou projede blesk, který celotělovou pohodu odežene do nenávratna. Když jsem vstupoval do kavárny, tak vím s velkou určitostí, že jsem byl prvním ranním hostem. Nabývám nepříjemného pocitu, že mne někdo za mými zády pozoruje. I přes naprosté zaboření do křesla cítím jak na mne upřeně visí něčí oči. Ty mne tlačí do beder a přechází až do zátylku a nemohu se ani hnout. Říkám si: „Nechápu, jak jsem mohl někoho přehlédnout.“

Jen kdybych si mohl trochu poposednout a zkontrolovat situaci za sebou, ale to by bylo zbytečné, to bych stejně nikoho neviděl. Jedině, bych se musel zpříma postavit a otočit se celým tělem o devadesát stupňů. Zvědavost a tepová frekvence ve mne stoupá.

Jen jedním okem zahlédnout o koho jde, si přeji. Snažím se zachytit nějaký obraz v prosklené vitríně, ale ani to mi nepomáhá. Použít lžičku jako zrcátko je také marné, kov není dostatečně lesklý abych mohl něco zpozorovat. Možná jde jen o klam a můj pocit, který není na ničem racionálním založen, ale přesto se nemohu zbavit nepříjemného pocitu.

Očima hledám, kde jsou toalety. Zjišťuji, že jsou za rohem u vchodu. To bych při návratu na své místo mohl využít chvilky a nahlédnout do míst, kde by někdo mohl být.

Srdce buší jak o závod a nabývám přesvědčení, že za mnou přeci jenom nemůže nikdo být, a upíjím další hlt horké kávy a odkládám návštěvu toalety.

Dopíjím šálek a cítím se podstatně lépe než při příchodu, jen se dostavila bolest hlavy a na pohled do mých zad už ani nemyslím. Vrátím hrnek na tácek, lžičku položím na podšálek a sbírám své ztuhlé tělo a stávám. Uvědomuji si příležitost konečně se dovědět něco o tom, kdo mne pozoruje. Beru spořádaně tácek, a se ztuhlou nepřirozeností se obracím do míst kde očekávám neznámého hosta. Oči rychle proběhnou celý zadní prostor, chci se vyhnout očnímu kontaktu. Ještě jednou udělám to samé, a výsledek pořád stejný. Kromě mne tu nikdo další není.

Zadívám se do prázdného křesla umístěného několik kroků od mého místa a polohlasem si říkám: „To byla zase noc, měl jsem jít spát před půlnocí. Kdybych to dodržel, tak teď nemám takové to halucinogenní stavy.“

Při odchodu přeci jen využiji přistavenou vodu a něco málo vypiji. Tuším, že bolest hlavy bude souviset s dehydratací a kocovinou, která mne po celý den nenechá na pokoji. Jen doufám, že už nebudu řešit , že mne zase někdo sleduje.