Motivační snídaně, stříhání tak trochu jinak a Džo v nesnázích

V ranní show dá-li se to tak vůbec nezvat vyhrávala písničku, která ve mě evokovala komunistickou motivační dechovku. Budeme se družit už od rána, hej rup pojď s náma do toho už od rána. Velkej hukot...

Lepší nekoukat do kuchyni :-)Jiri Podhirna

Sluníčko už hřálo a mě se teda vstávat fakt nechtělo, ale měl jsem v plánu snídani. Vyplazil jsem se na chodbu a ospale jsem se přemístil do jídelny. V kantýně už to opět jelo na plné obrátky, jako při večeři. Všichni v uniformách jen já jsem vybočoval v šortkách a tričku z řady. Než jsem se přemístil přes 30m dlouho promenádu ke stolum s jídlem byl jsem vzhůru, protože jsem opakoval – good morning snad třicetkrát J.

Čekal jsem, co nám kuchař přichystal k snídani. Popadl jsem talíř a vykročil k bufetu. Jaké překvapení....Rýže na milion způsobů. Už z toho začínám mít šikmý oči. Dát na menu k snídani pálivou omáčku a rýži, kořeněnou rybu a nudle tak to je fakt hitparáda. Každopádně všichni to do sebe tlačili pod parou a vůbec jim nevadilo, že to pálí. Mě by to asi zabilo na prázdnej žaludek sníst pálivou omáčku. Nevim, nevim...

Doufal jsem, že na druhém stole najdu něco, co by se dalo považovat za evropskou snídani nebo aspoň nějakou snídani. Měl jsem štěstí, protože na druhém stole byl toustovaj chleba, který sice připomínal usušený bahno (taky tak chutnal) a několik druhů marmelád. Musim podotknout, že marmeláda vypadala, jako stoprocentní ovoce a nešla ani natřít. Mohli rovnou dávat chleba a jahody a vyšlo by to nastejno.

Ukořistěné toasty jsem upekl a natřel máslem a marmeládou a v poklidu jsem se posadil s místním čajem k ostatním. Ty tak nevěřícně koukali, jaká to je snídaně bez rýže. Pokusil jsem se vysvětlit, že teda rýže ok, ale snědl jsem jí tak na rok dopředu. Toast byl fakt hnusnej, ale to jsem očekával. Humusáckou chuť vyrovnávala jen marmeláda, která to zachránila. Čaj stál taky za to a dal by se na něm stavit barák, jak byl silnej. K tomu všemu hrálo místní rádio. V ranní show dá-li se to tak vůbec nezvat vyhrávala písnička, která ve mě evokovala komunistickou motivační dechovku. Budeme se družit už od rána, hej rup pojď s náma do toho už od rána. Velkej hukot v 8:00. Usmíval jsem se a upíjel čaj.

V dopoledním programu bylo učení a po obědě jsem chtěl vyrazit nechat se ostříhat. Docela jsem pochyboval, že to bude bez komplikací, ale nedalo se nic dělat, protože na hlavě jsem měl fakt deku a tak po obědě následovala procházka do Carrefouru, kde jse studio Loreal. Předpokládal jsem ,že v Lorealu to bude lepší a angličtina zase takovej zádrhel nebude. Byl J.

Vešel jsem a pozdravil thajsky a usmál jsem se na slečnu. Poprosil jsem, jestli je možné se nechat ostříhat. Koukala na mě, jako kdyby tam prodávali zeleninu a o stříhání nikdy neslyšeli J.

Zopakoval jsem anglickou větu a přišla konečně odpověď, jestli umim thajsky. Nevim, jestli po té rejži, co tady pořád jim, vypadám jako rodilej thajec, ale pochybuju. Zakroutil jsem hlavou a slečna tak smutně odfrkla a ukázala mi rukou ke stolečku. Než jsem tam došel lapila mě druhá slečna, která uměla hello. Snaha je dobrá, ale začínal jsem mít strach o svoje vlasy, ale bral jsem to s nadhledem.

Slečna ukázala někam do zádu a já šel za ní. Pochopil jsem, že mi umyje hlavu. Vešel jsem do nějakého skládku, který učitě nesplňoval normu studia Lorealu, i když tady třeba jo J. Vtipný bylo, že mají umyvadla na mytí hlavy udělané jako postel a tak jsem si musel lehnou a hlavu strčit do umyvadla. Čekal jsem, že mi vycucnou mozek na výzkum a budu tuhej. Byl jsem mile překvapen, když slečna začala, protože ve stříhání je automaticky masáž hlavy a krku a to je teda lahůdka. Nevim, kde se v ní bralo tolik energie, protože měla maximálně metr šedesát. Každopádně hlavu i s masáží mi myla patnáct minut a ani se mi nechtělo na to stříháni.

Přivítal mě kadeřník kolem 35 let a dokonce i anglicky teda na místní poměry anglicky. Posadil jsem se a přemýšlel jsem, kde ho asi tak vyhrabali, protože tady předtím prostě nebyl. Hlavní bylo, že jsem byl víc v klidu. Zeptal se mě, jak to teda bude. Začal jsem sypat z rukávu, kde prostříhat, ustříhnout atd... Neodpovídal a položil mi na klín obrázky s účesy. Zopakoval jsem svoje přání a kadeřník mi tak nějak lámaně anglicky vysvětlil, že stříhaj podle obrázků. Dobrá tedy, když ne podle mě, tak si vyberu a je to. Aspoň to bude bez komplikací, pomyslel jsem si. To jsem ale nemohl tušit, že uvnitř má jen fotky asiatů, ale dalo se to předpokládat J. Usmíval jsem se a kadeřník pochopil, kde je asi problém. Podle asijského stylu se skoro nic nezkracuje a všechno se vyčesává a geluje, aby to bylo co nejvyšší. Čím větší deka a rozcuch tím větší frajer.

Kadeřník otočil na stránku, kde sliboval bílé tváře s tím, že si zaručené vyberu. Byl jsem v šoku když na mě vykoukla fotka Harryho Pottera, Johnyho Deppa, Bruce Willise a podobně. Začínalo to být komplikovaný. Jedinej, kdo připadal v úvahu byl Tom Cruis, protože měl vlasy na krátko a to jsem potřeboval. Kadeřník nedokázal pochopit, že to chci vážně zkrátit a bál se mě ustříhnou každý pramínek vlasů. Fakt jsem ho popoháněl, aby to udělal. Docela srandovní. Jedinej zádrhel byl, že fotka Toma Cruise byla z filmu Valkýra a tak jsem si připadal, jako rekrut SS. Za dvacet minut to bylo přesně, jako na obrázku a kadeřník byl spokojenej. Chystal jsem se odejít, ale kadeřník mě zastavil, že mám v balíčku ještě manykůru. Tady fakt žerou tyhle akce 3 v 1 a podobně. Docela se to hodilo a tak jsem se na dvacet minut svěřil do péče další slečny a čekal na účet. Zaplatil jsem 160Kč kompletně a jen pro představu obarvení dlouhých vlasů stojí cca 600Kč i s kadeřníkem a nejlepší stříhání a mytim, barvou a dalšíma úpravama, který mi nic neříkaj cca 1000Kč a to je teda,  jako fakt top level. Těžko říct co balíček obsahuje...

Vyšel jsem ven a dát mi uniformu Wermachtu, tak můžu jít rovnou do první řady výsadku ofenzivy v Ardenách. Každopádně tady je jedno, co má kdo na hlavě. Hlavní je ,že je bílej a to tady platí. Nakoupil jsem a potkal studentky od nás z kampusu. Neni se čemu divit, když je jich tam tři tisíce. Nechtěly mě nechat jít pěšky a tak jsem absolvoval povinnou jízdu na vytřepaný babetě. To je fakt, jako centryfuga. Jako protislužbu jsem jim koupil za 4Kč zmrzlinu, abych podpořil dobré vztahy a doufal , že je to v pohodě. Na koleji jsem to naházel do stříně a po večeři šel spát.

V týdnu se nic pozoruhodného nestalo, teda kromě toho, že jsem četl neustále test o managementu a už jsem byl fakt mimo. Můj hlavní stan jsem chtěl rozbít na recepci, kde jsem v centru dění a při krásném čtvrtečním ránu jsem měl v plánu se začít učit. Než jsem to však mohl aplikovat, tak jsem na pokoji zažíval horké chvilky s Džo, protože v průběhu hovoru, který zcela výjmečně přerostl do konverzace o 10 větách se z ničeho nic složil, jako pytel brambor. Praštil se o postel a začal sebou třepat. Předpokládal jsem epilepsii a nebo nějakej srdeční kolaps. Přiskočil jsem  k němu a snažil jsem se mu pomoci. Po první nejnutnější pomoci jsem běžel na recepci ať mi pomůžou. Slečna přišla na pokoj a začala Dža ovívat novinama. Nevim, jestli tady takhle léčí epilepsii a nebo srdeční kolaps, ale nechtěl bych tady omdlít J. Slečna mě tak trochu nechápala. Jediný štěstí bylo, že se to rychle rozneslo a přišel Ozzi, který je tady školní poradce a taky student. Rychle jsem mu popsal situaci a zavolal rychlou záchranku. Tady spíš pomalou, protože než dojela, tak se Džo několikrát probral a pak zase upadl do stavu mimo. Za 15 minut dorazili a Ozzie říkal, že to je dneska rychlé. Nevěřícně jsem koukal, ale zase tady se to rychleji očekávat nedá. Ve dvacet let staré sanitce neměli ani nosítka a tak jsem Dža donesli až do sanitky a ta po chvilce odjela.

Docela jsem byl v šoku, ale nedalo se nic dělat. Oblíknul jsem se do něčeho co mělo lepší dress code a vyrazil si poslechnou nějakou tu motivační písničku na snídani...