Dnes podáte, zítra orazítkujeme. Možná!!!

Realita je krutaJiri Podhirna
Džo vypadl zase v šest ráno, jako pára nad hrncem. Večer jsem z něj vytáhl, proč už odchází tak brzo, když má školu až od devítí. Odpověď jsem tak nějak nestíhal, protože mi sdělil, že čeká na kamaráda, protože nemá motorku. Z toho jsem vyvodil, že je hodně chudej, protože tady má a to ať už v jakymkoliv stavu motorku každej. Takže teď mají nějakou dobu školu na druhé straně města a on musí vyrazit ráno. Dojít nějakou šílenou trasu i pro mě :-) a tam čekat na kamarády, kteří ho vyzvednou. Docela záběr. Večer se neobjevuje, protože sedí v druhém patře a kouká na televizi a poslouchá muziku. Na telefonní číslo jsem se ho neptal, protože nevim, jestli vůbec nějakej má. Každopádně studium mu platí král čímž se pochlubil. Jednoduše když na to máte, tak stát zaplatí a investuje do vás :-). Velice chytré. Mluvili jsem asi patnáct minut a bylo vidět, že ze mě maft respekt a tak jsem se ho snažil uklidnit, že je vše ok a nemusí být nervózní s tím ať si vezme co potřebuje, že budeme vycházet. Nevim, koukal na mě dost nepochopitelně s tím, že jsem prostě někdo s titulem a ještě bílej a to prostě nemůže rozdejchat, ale to většina lidí.Nepochopitelný pro Evropu.
Probral jsem se, jak bylo v plánu. Počkal výjmečně na shuttle, protože byl před recepcí a vyrazil na International College, kde jsem měl schůzku s Lien. Potkal jsem spolužačku s Číny a docela jsme probrali, co a jak. Čekala taky na Lien, ale s tím, že Lien dorazí později, protože má nějaký resty, tak jsme čekali asi půl hodinky, ale bez problémů. Potkali jsem i paní doktorku z Barmy, která vyučuju mezinárodní obchod. Po provaru s Myanmarem si mě dobře pamatovala, ale smála se povídala si, jako bych tady žil deset let :-) cool.
Liena přivezla asi 2000 stránek skript a každej dostal svoje kapitoly. Mám asi 200 stránek anglického textu na operační management. Uvidíme. Rozhodně za tři týdny je nějaká žkouška z pěti kapitol, tak zítra začnu tvořit výpisky, jen to musim celé přečít. Pochopit. Přeložit do češtiny. Napsat draft v češtině o problematice a zase to přepsat do angličtiny.
Lien pospíchala, protože odpoledne měla zkoušku ze statistiky a tak jsem vyrazil zpět na koleje opět pěškobusem :-). Na koleji jsem se umyl a dal si hodinku šlofíka, protože jsem byl fakt k.o. Probral jsem se před obědem a zamířil do kuchyně. Kuchař už na mě volal Sawadeekrap George a byl rád, že mě vidí. Vybral jsem si kuřeci s rýží a zeleninou a s omáčkou s kešu oříšku, který jsou tady za pár šestek a chutnaj absolutně jinak než ten hnus u nás :-).
Při objednávce jsem zahlédl Shannu, která seděla u stolu s minimálně deseti thajkama s undergraduate programu. Volala na mě ať si přisednu, že pokecáme. Neodmítnul jsem a donesl jsem si jídlo a colu ke stolu. Thajky byly, jako vždy úplně hotové z toho, že zase někdo bez uniformy a dokonce dva lidi u jednoho stolu. Anglicky moc neuměly, ale jedna jménem Phok se snažil a ptala se. Česká republika byla oříšek. První tip Uzbekistán :-) pobavila mě :-). Shanna odešla s nějakejma američankama, který mě jen pozdravily, ale byly, jako většina americkejch studentů tady, trochu mimo. Zůstal jsem u stolu a konverzoval jsem. Za komunikaci v angličtině se mi thajky odměnily několika slovíčky z thajštiny. Takovej výměnej systém :-).
Odnesl jsem nádobí a vyrazil jsem na poštu poslat nějaký obálky. Shuttle byl zase před recepcí a tak jsem i s několika studentkama naskočil a řekl jsem, že potřebuji k univerzitám. Čekal jsem, že to pak nějak dohledám, což byla opět chyba. Vyskočil jsem a prošel přes park a hledal jsem cedulku s nápisem post office, ale marně. Značení tady trochu vázne. Prošel jsem poměrně velkej úsek a stál jsem u nějakého zašlého baráku, kde to vypadalo, že bydlí loupežníci a nebo je to brloh čertů :-). Akorát vyšel nějakej chlápek a tak jsem thajsky pozdravil, omluvil jsem se lámanou thajštinou, že rušim :-) Což udělalo dobrej dojem a vypustil jsem otázku. Kde je tady pošta? Pán se na mě udiveně podíval a odpověděl. HERE. Nevěděl jsem, kde je chyba, jestli nerozumí a nebo ne, tak jsem přeformuloval větu, ale odpověď stejná.HERE. Už jsem se nemohle zeptat jednodušeji a tak jsem se zeptal WHERE? Konečně jsem pochopil, kde byl problém. Stavení loupežníků totiž byla pošta :-). Takže here bylo absolutně správně a pán si musel myslet, že jsem maniak, ale bez jediné cedulky v angličtině to nešlo poznat.
Trochu v rozpacích jsem vešel do něčeho co připomínalo sklad armádního vybavení ze světové války. Nějaké bedny, papíry na zemi, tiskárna z roku dva a čičmunda, kterej seděl na židličce a měl před sebou kalkulačku. Pozdravil jsem a zeptal jsem se, jesltli je možné poslat obálky do Evropy a nebo musim na nějakou větší poštu. Pána to pobavilo a konstatoval, že on je jedna z největších pošt v téhle čtvrti a leda bych jel na poštu na letiště :-) To zase dostalo mě a nedokázal jsem si představit menší poštu než tohle :-). Zeptal jsem se kolik by to jako stálo a jeslti to vůbec někdy do Evropy dorazí. Říkal, že do Evropy posílá něco tak jednou dvakrát za rok a mělo by to dojít, ale je možný, že ne. Moc mě neuklidnil. Zeptal jsem se teda na cenu. Vytáhl starou váhu, která by u nís v antikvariátu stála balík a začal závažíčkama vážit. Byl jsem, jak Alenka v říši divů. Pak vytáhl A3 desky s úplně vyšisovanejma papírama a hledal Evropu a Českou republiku. Nikdy o tom státu neslyšel, jen tak mimo :-). Po chvilce zajásal a ověřil ještě několikrát, jestli je to fakt v Evropě. Měl asi radost, že si udělá čárku za rok 09 :-). Během sekundy vytasil kalkulačku a šel na to. Jak to počítal jsem nepochopil, ale vypadlo z něj, že za to všechno chce 330THB což je tady poměrně hodně peněz (asi tak na deset obědů, na naše 170Kč). Řekl jsem, že cenu akceptuju a nechal mu to tam. Uvidíme, jak dlouho to potrvá než to dorazí do ČR a hlavně, jestli vůbec někdy.
Po zastávce na poště jsem byl vyprahlej a chtěl jsem nahrát další kredit do telefonu pro lokální volání. Bylo přes třicet stupňů a už jsem měl něco za sebou a tak jsem zastavil taxikáře s tím, že bych potřeboval do Careefouru a za kolik teda. Finální cena zůstala na 60THB což bylo pro cizince dobré pro místního nemyslitelné, ale za tarif pro thajce to nejde.
Skočil jsem do DTAC což je podobná organizace, jako O2. Vymejvaj hlavu s happy sim kartou a maj úchylný logo a reklamu, ale co :-). V obchodu si mě moc dobře pamatovali a smáli se ještě než jsem tam vešel. Nechal jsem si nahrát volání za 300THB což lokálně stačí na dva až tři týdny a vyběhl do druhého patra s tím, že si něco koupim. Do ruky mi nějakej maník vnutil nějaké slevenky do Mc Donalda a tak bylo rozhodnuto. Kup jeden a druhej je zadarmo mě přesvědčilo a hlavně na rýži jsem neměl chuť. Vzal jsem si burgera, hranolky a pití s tím, že druhej burger byl zdarma. Za asi 38Kč to nebylo špatný. Po eskalátorech jsem sjel na parkoviště a pěšky jsem vyrazil k univerzitě. Vzal jsem to zkratkou (teda to jsem si myslel) a ujídal Meka. trochu jsem si zašel, ale nevadí. Před vsupem do areálu jsem si chtěl odpočinout a jelikož tady nejsou lavičky, sednul jsem si do školní kavárny pro američany. Super, ratanové židle, perfektní obsluha a výběr. Poprosil jsem o ledovou kávu, která nesla název školy a doufal, že to nebude, jako u nás se specialitou šéfkuchaře :-). Nebylo :-). Slečna donesla půllitru poctivého nápoje a já začal sosat. U nás by se dala kavárna připodobnit k Emporio café, ale s tím, že tady jsem seděl jen já a jeden američan. Pročetl jsem všechny letáky, dopil kávu a šel na kolej. Po cestě mě opět čekalo moře úsměvů z řad studentů. Potkal jsem i kamaráda Noka ve slušně našlapaný Hondě, ale s automatickou převodovkou :-(. Proč to dělaj nechápu. Jo teda chápu. Zvládnou všechno, psát zprávu, jíst, volat, ale nic nebezpečného, protože po areálu jezdí všichni tak maximálně 30Km v hodině, takže je to vyhlídková jízda :-).
Na koleji mě zastihla sms od Mint z banky, že končí za hodinu a jeslti nechci na kafe. Neměl jsem už nic v plánu a tak jsem nabídku přijal. Jak to tady jinak poznat než s místníma. Domluvil jsem si místo a několikrát ověřil, že je to ok. Na smluvený čas jsem dorazil a čekal. Mint už byla na místě a proptávala, kam teda půjdem. Je zajímavé sledovat, že ač má stejnej titul, tak tady vládne fakt silná hierarchie a jako bílá tvář mám právo volby, veta a všecho co se mi zlíbí. Mimo to, že žena nemá právo o výběru rozhodovat, jak mi bylo naznačeno. Pokusil jsem se do systému přidat trochu demokracie z Evropy, ale bylo to spíš na škodu, protože jsem slečnu uvedl do velkých rozpaků a zřejmě trapné situace, takže už never more. Prostě rozhodnout za sebe a je to. Pro mě docela drsnej systém a divim se, že to funguje, ale v Asii to tak je. Zavelel jsem tedy. Black canyon caffé v Carrefouru a bylo vidět, že má radost z toho, že nemusel svobodně volit.
Za rohem měla malou Hondu a omlouvala se za to, že tam neni uklizeno, ale to byla spíš standardní fráze :-). Auto opět v automatu. Proptal jsem kolik auto stojí a na naše něco kolem 200 000 tisíc takže lokálně dost peněz. Samozřejmě mě zajímalo kolik si bankovní poradce v bance vydělá. S diplomem a praxí něco kolem 12 000 THB (asi 7000Kč) a je to moc dobrá práce a jen pro málo lidí. K našemu jde přirovnat s prací za 35 000Kč asi tak nějak.
Za pět minut jsme třicítkou doskákali ke Carrefouru a zamířili do kavárny. Nechal jsem si doporučit něco místního a to jsem si taky nechal objednat. Perfektně jsem si popovídali o Thajsku a zvycích, kde co je a kam je dobré vyrazit. Na co si dát pozor a kde a jak nakupovat. Hodně informací, který jsem nevěděl a tak mě to potěšilo. Trochu jsme pomluvili američany a kupodivu si o nich myslí to samí co já, ale smát se musí, protože mají peníze, ale uvnitř je moc nemusí nebo teda, jak koho. Takže američani nemaj nejlepší vizitku.
Mint vytáhla nějakou kartu na slevu a přiobjednala vodu. Po hodině jsme dopili a Mint mě odvezl zpátky na kolej.
Před kolejí už kamarádi připravovali ohňostroj, kterej je tady každej den. Jen tak pro zábavu. Ptali se mě, jestli chci taky něco odpalovat, ale prohodil jsem, že já mám svoje ruce rád a tak budu jen přihlížet. Vychytávkou je, že nic neodpalují ze stojanů a ni z lahve, ale z ruky. Raketa má měkou tyčku z dlouhé slámky. Ta se roztočí a raketa začne po zapálení hořet. Točení se stupňuje a ve finále jí vypustí. Blázni. Nemohl jsem uvěřit, že se nebojej. Jedna za druhou létaly rakety k noční obloze. Nechyběla ani ostatní pyrotechnika v podobě petard, fontán a létajících talířů. 
Nevydržel jsem to však dlouho, protože venku bylo tolik komárů a různejch hnusáků, že to nešlo. Výhodou bylo, že v kouři od raket ne neopruzovali. 
Vrhnul jsem se na mail a akorát dorazil Džo. Prohodili jsem asi deset vět. Umyl se, lehl na postel a koukal do stropu. Nevim, jak ho přimět k nějaké reakci. Je takovej ušláplej. Snad se zlepší a pokecáme víc.