Veřejné kojení aneb když soudnosti není ...

Článků tématicky vyvolávajících nekonečné rozbroje dvou protichůdných táborů-nadšených zastánců soudobého trendu alá "návrat k přírodě" na straně jedné a jejich odpůrců na straně druhé, bylo sepsáno, přečteno a rozebíráno nespočet

Jelikož jsem fází kojení prošla dvakrát, troufám si říct, že opodstatněné právo vyjádřit se, mám také. A ke které straně barikády se přikláním ? Respektive jak jsem kojení na veřejnosti viděla já svým mateřským pohledem?
Ano, všichni s průměrným lidským smýšlením víme, že kupříkladu tříměsíční miminko neporozumí, nepochopí a vlastně je mu úplně jedno, jestli je v jeho blízkosti jeden, dva nebo stovka lidí, jako třeba v obchodním centru - prostě hlad je hlad. A instinkt velí křičet! V té chvíli nezbyde nervozitou zoufalé matce nic jiného, než v co nejkratším časovém limitu najít vhodné místo pro nakrmení křikem opoceného, rozčílením červeného dítka. Ale jak definovat "vhodné" místo?"
Snad tam, kde mě a dítě nebude nikdo obtěžovat a zároveň já a mé dítě nebudeme nikoho obtěžovat... Dnes je témeř ve všech obchodních domech místnost právě k těmto účelům určená - proč tedy nezajít tam? Kojení jsem v té době měla relativně "vypočítané", ale pokud přece jen došlo k časovému posunu krmení na nejmíň vhodnou dobu, využila jsem logicky vždy možnost soukromí. Pokud byla místnost obsazena, holt usadila jsem se na lavičku v méně frekventovaném úseku, před sebe zaparkovala kočárek jako skromnou barikádu, přes rameno přehodila látkovou plenu, která se následně položila přes záda přivinutého miminka a tím vytvořila jakýsi provizorní mini stan. Aspoň to minimum zachování soukromí.
Nedávno jsem při nákupech procházela galerií a na jedné ze sedaček se uvelebila evidentně jedna z širokých řad propagátorek veřejnosti vnucujícího pohledu na rádoby něco tak nádherného jako je mlékem nalété prso o velikosti podzimní dýně na babiččině kompostu, u které se tiskne malinkatá hlavička, která nestíhá polykat přívaly mateřské tekutiny a instinktivně se kroutí do všech stran, aby ústy uchopilo bradavku, která z určitého úhlu pohledu děsila svou velikostí a tvarem okolní na dálku. S pyšnou důležitostí natřásala obří prs a s chutí pozorovala všudypřítomné lidstvo. Tázavě jsem na dotyčnou maminku s evidentně exhibicionistickými sklony pohlédla a snažila se vyhodnotit situaci a důvody k jejímu jednání - bylo obsazeno v kojící místnosti? Proč si to prso aspoň částečně nezahalí? 

"To jste snad nikdy neviděla kojící maminku nebo co?!" Vytrhla mě uštěpačně z mého hloubání, přičemž sebou trhla tak důrazně, že ňadro vypadlo z hladových rtíků a v celé své teatrálnosti se vystavovalo na obdiv desítkám šokovaných kolemjdoucích. "Kojení je přece naprosto přirozená a nádherná činnost!" Vyslovila zřetelně a dostatečně silně hlasitě svůj argument, hrdě se rozhlédala kolem sebe a čekala s největší pravděpodobností ohlušující davy strhující aplaus nad důležitostí své myšlenky. A ono nic. Několik párů očí převrácených vsloup, pár poklepání na čelo a zbytek konsternovaných raděj předstíral, že teď a tady nikdo není. Ale přece jen se našel jeden člověk, který se nebál konfrontace, vystoupil a podle mě argumentoval jasně, trefně, výstižně : " Sex je přece taky naprosto přirozená a nádherná činnost a nesouložíme v obchoďáku hlava - nehlava, no ne? "
A měl pravdu!
Kojení je také určitý druh intimity a tak bychom k tomu měli respektive měly (milé maminky) přistupovat. Každá jsme jiná - jedná plachá, druhá extrovertní, ale cit pro soudnost - aspoň tu špetku- nám dán snad byl. Vůči sobě, vůči okolí...