Nekonečné dětské PROČ a JAK

Snad každý, kdo má děti, ať už své nebo v blízkém okolí, určitě někdy čelil slovnímu teroru začínajícím slovem všetečně tázacím.  

Mám děti dvě a to ve věku školkovním a školním, takže o bezednou studnu poznání je u nás zájem opravdu velký. Někdy mám pocit, že automaticky odpovídám snad už i na nevyřčené otázky...

Jak vznikl svět?

Před časem byl tématem číslo jedna „Vznik světa“.  Pro svobodnou volbu mezi dvěma zcela protichůdnými hypotézami, jsem dětem podala výklad jak o evoluční Darwinově teorii, tak i biblický příběh o stvoření světa Bohem.

Velký třesk, první buněčné organismy, dinosaury a vývoj samotného pračlověka z opic jsme „sjížděli“ několik dní. Jako naučný se ukázal i videoklip Fatboy Slima-Right Here Right Now, jakožto podtržení představivosti.

Ovšem biblický výklad byl překvapivě náročnější. Bůh každý den stvořil určitou část světa a bylo to dobré. „Mami, Bůh byl kouzelník?“ „Ne, proč?“ „No jak to tak všechno vyčaroval…“  „No, on to stvořil, né vyčaroval – to je něco jiného.“ Ještě tentýž večer mi tentýž syn povídá: „Mami, dal bych si zmrzku.“ Z kuchyně už ze zvyku odpovídám: „Zlato, zmrzku nemáme a já si ji teď večer těžko vyčaruju.“ Chvilku se zamyslí a navrhne: „Tak ji stvoř! To je něco jiného, ne?“

Proč je krev červená?

Obvykle jsem v otázkách týkajících se zdravotnictví, díky praxi, mnohem jistější než například v oboru fyziky, ovšem i zde tuším komplikace. „Krev je červená, protože obsahuje červené krvinky.“ A je jasné, že tohle stačit nebude. „A proč jsou ty krvinky červené?“ Jedeme klasicky dál. „Protože obsahují hemoglobin.“ A dál… „Co je to hemoglobin?“ Fajn. „Hemoglobin je červený transportní metaloprotein červených krvinek…“ Zarazím se, protože vysvětlování slova ´transportní ´nebo ´metaloprotein´  by mi ubralo velký kus z omezené denní dávky trpělivosti. „Prostě protože obsahuje železo a to dodává tu červenou barvičku, chápeš?“ Spokojeně přikývne hlavinkou a dál si maluje, zatímco já pokračuji v přípravě večeře.

Ovšem odpověď ohledně obsahu železa v krvi nenechá netečného syna staršího. „Takže to člověk jako magnetuje, když má železo v krvi?“  A přichází na řadu fyzika. „No, to asi ne, protože to je moc malé množství.“ Aspoň tedy doufám. „Ale kdyby existoval mega magnet, tak by to člověka mohlo přimagnetovat, ne?“ Nedá se odbýt, zatímco já urputně krájím cibuli a ještě urputněji přemýšlím, jak velký by musel být magnet na ´přimagnetování´ člověka. „Mami, ty brečíš?“ Zarazí se najednou syn. „Děsně mě štípou oči z té cibule, víš?“ Popravdě pláču, protože nevím… prostě NEVÍM jak je to s tím magnetem!!!

Holka nebo kluk?

S malými dětmi se vidina soukromí, byť jen na pár minut, zdá být pojmem utopickým. To platí o všech dostupných místnostech v domě. Vždycky si vás najdou, aby se ujistili, že tu jste nebo se aspoň nutně zeptali na velmi ale opravdu velmi důležitou otázku: „Mám se vysmrkat?“ Zeptá se mladší dítko, zatímco jsem sotva dosedla na toaletu. „Jestli máš plný nos, tak se vysmrkej. A ZAVŘI!!!“  Okřiknu ho. Dveře se ale vzápětí  pootevřou znovu. „ Ty kakáš?“ Opět další velmi důležitá otázka. „Ne. ZAVŘI!!!“ Zvyšuji hlas. „Ty čůráš?“ Ptá se opět malá hlava prostrčená ve škvíře. „Jo! A proboha tě prosím zavři konečně!“  Dveře se sice zavřou, ale přes matnou skleněnou výplň vidím na místě stále stojící stín. „A proč sedíš, když čůráš?“ Pokračujeme ve zpovědi skrze dveře. „Protože jsem holka a holky prostě sedí.“ Informace chytrá asi jako ´Nebude-li pršet, nezmoknem´, že?! „A proč holky u toho musí teda sedět?“ Stín je dneska ve formě. „Protože prostě nemají pimpulu jako kluci!“ Zakvílím nahlas. Ticho.

Když vyjdu z koupelny, syn mi padne do náručí, objímá mě a láskyplně hladí po vlasech. Koukám na něj a téměř podezíravě se ptám: „Co se děje, miláčku?“ Soucitně na mě pohlédne a ještě soucitněji pronese: „Je mi to moc líto, že nemáš pimpulu. Ale neboj, to bude dobrý…“

A ať už to tak zařídila evoluce či samotný Bůh, vězte, že to bylo dobré :-)