Trikrat sbohem

Do Monterrey je to pres 10 tisic kilometru. Jenze jak se tam dostat? V roce 2005 jsem byl student, s mnoha sny a o Mexiku jsem vedel jen to, ze existuje. Jako mnoho jinych jsem podlehl dojmu, ze je potreba vyrazit do sveta.

Ja s BeatrizRP.

A k tomu v prve rade potrebujete znat jazyk. Tak jsem si na internetu vyhledal stranky nabizejici dopisovani se zahranicnimi prateli. Chtel jsem si zlepsit nemcinu, kterou jsem naposled slysel nekdy ve tretim rocniku na prumyslovce. Jak jsem tak listoval vypisem potencialnich pratel “na psani”, zaujal me profil jedne divky. Ano! Byla z Mexika, nezname zeme nekde daleko v Karibiku, kde ziji indiani a tequila tam tece proudem kam se podivate. Napsal jsem ji. A ona za par dni odpovedela! Jak uzasne, mlada vysokoskolacka se uci nemecky na americkem kontinentu. OK. Mam pritelkyni na dopisovani a jeste se neco dozvim o Mexiku.

Tak jsem se ucil nemcinu a dopisoval si s nekolika lidmi z celeho sveta. Jenze s Beatriz, tak se totiz jmenuje, jsem si psal cim dal castejsi a delsi dopisy.  A stale bylo o cem si psat. Zjistili jsme oba, ze mame podobne myslenky, humor a take prani. Po nekolika mesicich jsme si poprve zavolali. Srdce mi tehdy busilo, a ten rozhovor si uz nepamatuju. Jen vim, ze jeste dlouho mi v usich znel jeji hlas.

V lete roku 2006 se mi splnil jeden sen a ja odjel do Nemecka pracovat. Ale i tam jsme byli stale ve “virtualnim” kontaktu. A muzu vam rict, ze jeji dopisy mi tam hodne pomahaly. Diky nim jsem to v cizine a sam prezil lehceji. Uz tehdy jsme planovali spolecne setkani, chtela videt Evropu, a ja mel byt jejim pruvodcem v Nemecku, Cesku a Rakousku. Nase prvni setkani se odehralo v Parizi. Ja jsem tam odjel autobusem, v ruce mapu hotelu a tri ulic v jeho okoli. Ted si uvedomuju, co vsechno se mohlo stat, a divim se, kde jsem vzal odvahu takhle vyrazit do Francie.

Ja uz byl asi pul hodiny v hotelu, kdyz se otevrely dvere a vstoupila Betty. Bylo to zvlastni. Deset mesicu si pisete, chcete si toho tolik rict a najednou nemate slov. Chvili jsme bez hnuti stali proti sobe a cekali co bude dal. A co bylo dal? Prozili jsme spolu nadherne tri tydny cestovanim po Evrope. Francie, Holandsko, Nemecko, Rakousko a Italie. Jak smutno mi bylo, kdyz jsem ji na milanskem letisti naposled objal a rekl sbohem. Jenze to sbohem nebylo nadlouho. Par dni nato jsem mel jiz koupenou letenku do Monterrey v Mexiku a planovali jsme, jak prozijeme spolecne Vanoce.

Tak se taky stalo. Necely mesic v Mexiku utekl jako voda, a zase prislo to smutne louceni. Jenze ja se musel vratit a dodelat skolu. To se mi podarilo a mel jsem to stesti, ze Betty prijela hned po statnicich za mnou a byla na mych promocich. Mezi znamymi vzbudila trochu rozruch, kdyz jsem jim konecne predstavil tu divku, se kterou si dopisuju. Nekteri si totiz do posledni chvile nemysleli, ze opravdu prijede. Ale ona prijela. Sice jen na 14 dni, ale byla se mnou, a ja ji mohl ukazat muj dum, jak zijeme, predstavit mou rodinu. Po 14 uzasnych dnech probehlo ve Vidni na letisti nase treti a doufam, ze i posledni louceni.

Ale to uz jsme vedeli, ze za chvili priletim za ni a uz budeme porad spolu. A tak se stalo. Nejsem v Mexiku dlouho, nevim o nem nic. Ale ucim se za pochodu a prave o tom pisu. Pisu, co vidim, co zazivam. Nesnazim se o nejaky cestovatelsky dokument. Proste si jen vecer sednu a napisu, co me napadne. Co se mi prihodilo. Necekejte ode mne objektivni popisovani, jsou to ciste me myslenky, ktere po vecerech pisu.

RP.

(Z cyklu Od Moravy k rio Grande – IX; Trikrat sbohem)