Cestovani s Mexicany

Jak se cestuje po Evrope, kdyz vam spolecnost dela Mexicanka? Procestoval jsem Evropu se svou pritelkyni, a musim se priznat, ze to je cesta na kterou nezapomenu. Samozrejme v tom dobrem slova smyslu.

V Benatkach na gondoleRP.

Clanek navazuje na jeden jiz napsany, kde jsem popsal seznameni a ve zkratce take vsechny cesty, ktere jsme spolu s Betty podnikli. Nase prvni setkani probehlo v Parizi, v jednom z hotelu nedaledo Eifelovky. Betty byla po 20 hodinach cestovani unavena, ale presto jsme vyrazili poprve do mesta. Az druhy den jsem si uvedomil, ze sedmihodinovy casovy posun musi zanechat nejake nasledky na organismu. A opravdu. Pravidelne kolem pulnoci ozivala a ptala se kam pujdeme a co budeme delat, zato rano bylo temer nemozne ji probudit.

Pariz se mi libi. Rika se, ze Pariz je bila a Praha je cervena. Bila barva je diky bile se palicim jilum, ze kterych jsou vyrobene stresni tasky v Parizi. Jenze posledni den v Parizi chtela Betty jeste na posledni chvili na ruske kolo. Vystali jsme frontu a pak se kochali krasnym vyhledem na Pariz. Jenze kvuli tomu jsme nestihli vlak, ktery nas mel odvest dale do Rotterdamu. Co ted? Zrusit jizdenku a koupit novou. Jenze dalsi vlak nebyl primy a s prijezdem do Rotterdamu ve 1:30 v noci. Ale aspon jsme meli kratkou zastavku v Bruselu, kdy jsme si stihli prohlednout pulnocni bruselske nadrazi. Bajecne. Do Rotterdamu jsme dorazili vcas a nastesti na nadrazi na nas cekal jeden kamarad, ktery tam studoval. Byl mily a pratelsky, i kdyz jsme ho asi 3x vzbudili, kdyz jsme mu volali, ze prijedeme pozdeji.

Dva dny v Rotterdamu a Amsterdamu utekly jako voda a zase jsme se meli presunout dale. Do Berlina. Tentokrat letadlem. Pomalu jsem si zacinal zvykat na mexicky typicke – mame cas. A tak me ani neprekvapilo, kdyz jsme si u odbaveni vyslechli, ze to asi nestihnem, ze uz moc sanci nemame. Ale sprint pres amsterdamske letiste vse zachranil a my jsme udychani usedli jako posledni pasazeri do letadla spolecnosti AirBerlin. Mesto Berlin mi pripadlo nejak povedome. Zahy jsem zjistil, ze je to takova ta architektura vychodu. V nekterych ulicich jsem si pripadal jako v Bratislave nebo nejakem nehistorickem ceskem meste. V Berline jsme uspesne reklamovali nevyuzitou jizdenku (vratili cca 95% z ceny) a pak vlakem odjeli do Prahy.

Praha byla jedine mesto, kde jsem mel ve vecernich a nocnich hodinach strach. Podivna individua na zastavkach, nadrazich a pobliz metra me nenechavala v klidu. A trihvezdickovy hotel prebudovany z cinzovniho pavlacoveho domu, to je snad take ceske unikum. A navic jsem rano zjistil, ze temer naproti hotelu je Urad prace. Cili jiz od rana se tam shlukovali stejne podivna individua jako v noci na tech zastavkach. Tuhle vizitku me rodne zeme jsem trochu vylepsil prohlidkou pamatek a navstevou Krizikovy fontany.

Dalsim mestem byla Viden, tam se nestalo nic zvlastniho. Stravili jsme tam jen jednu noc, takova rychloprohlidka. Z Vidne jsme odjizdeli nocnim vlakem do Benatek. Po klidne noci ve vlaku a s trihodinovym zpozdenim jsme vystoupili v Benatkach a zacali hledat nase ubytovani. Malinke ruzne se klikatici ulicky jsou idealnim mistem k zabloudeni. To se nam take stalo, kdyz jsme hledali cestu k hotelu a trikrat se vratili na to stejne misto odkud jsme vychazeli, vzdy jinou cestou. Benatky a Pariz. Tato dve mesta se mi nejvic libila. v Benatkach v restauraci se nam stala takova zvlastni vec, a to ze jsme si objednali grilovane ryby a jak jsme tak jedli, vsechny kosti koncily na mem talirku. Postupne se mi tam vytvorila pekna hromadka rybich kosticek, takze nebylo videt, ze tam v koute talirku je jeste cele maso. Cisnice, takova rozverna argenitnska divka, se zeptala, zda mi muze odnest talir. Ja mel jeste hlad, tak jsem rekl ze ne, protoze jsem tam mel jeste maso. Ona se zarazila, podivala se dlouze na talir plny kosti a pak se zeptala: "Where are you from?"

A to uz se blizil konec vyletu a mi prejeli vlakem do Milana, odkud Betty letela zpatky do Mexika. Stale citim ten zvlastni smutny pocit, kdyz jsem ji naposled objal a rekl, ze ji mam rad. A zustal jsem sam na milanskem letisti. Vsude kolem sebe jsem hledal Beatriz, protoze za tech 16 dnu jsme byli stale spolu, smali se stejnym vecem a proste jsme si na sebe zvykli. Kvuli smutku jsem ani nezaregistroval, ze mi cesta z Milana do CR trvala 36 hodin, a to kvuli zpozdenemu vlaku, ujetenu spoji a dalsimu zpozdeni.

Tenhle vylet jsme podnikli v roce 2006. Od te doby jsem ja navstivil Mexiko a Betty prijela na oplatku za mnou. A ted jsem jiz delsi dobu tady v Mexiku.

RP.

Z cyklu Od Moravy k Rio Grande - XII, Cestovani s Mexicany