Zahrada pozemských rozkoší

Když se řekne "zahrada pozemských rozkoší", nabízí se představa slastí a pokušení, ve kterých si libujeme. Každý má tu svou rozkoš, kterou má rád.  Pozemské rozkoše nám poskytuje sám život. Od něj dostáváme šance hledat je, nacházet a  prožívat. Cestu  k nim si vybíráme sami. Na každém z nás také je určit si tu zdravou hladinu jejich zakoušení. Není snadné si své rozkoše užívat a současně nepodlehnout síle jejich pokušení.  

Málokterý člověk, mající problémy se závislostí jakéhokoli typu, tuší, jakou podobnost má dílo malíře Hieronyma Bosche s jejich životem.                        

S obrazem Zahrady pozemských rozkoší jsem se setkala na svém bývalém pracovišti v léčebně závislostí. Měla jsem výborného šéfa - primáře oddělení, jehož koníčkem bylo výtvarné umění. Jednoho dne se objevilo v komunitě toto neobyčejné dílo. Stála jsem jak přikovaná a nemohla z obrazu spustit oči. 

I v rámci terapeutické skupiny mi oči ujížděli směrem k místu, kde tento unikát vévodil.  I klienti po něm pokukovali. A tak jsem danou situaci  využila. Posadili jsme se před ono krásné, téměř dvoumetrové dílo. Vnímali jsme pocity, které na nás z něj dýchaly.           

Zahrada pozemských rozkoší je nejznámější Boschův triptych. Skládá ze tří částí.         

Pravé křídlo díla Peklo s originálními prvky démonologické motiviky upoutalo pozornost klientů jako první. Autor zde líčí děsivá muka, jimiž ďábel zahrnuje ty, kdo se oddávají bezhraničně rozkoším. Z pekla klienti toužily uniknout do ráje. Levá část triptychu Ráj byla vnímána jako ideální cesta osvobození se od problémů. Extrémní projevy a úniky z reality, které jsou pro závislosti typické, zde měly své nepopíratelné dynamické zastoupení. 

Prostřední část Zahrada je plná fantazijních symbolů a prvků alchymie. Přesto nám poskytuje realistický pohled na život. Nabádá k nutnosti umět žít v podmínkách, které nám život předkládá. Nacházet v nich svůj smysl, pozemské radosti a rozkoše v souladu s lidskou morálkou, etikou, čistým svědomím. Snad proto, že je tento mechanismus vnímaní světa závislým lidem tak vzdálený, povšimli si největší části obrazu s jeho ústřední scénou až jako poslední.   

Nevím, kde jinde se výstižněji přiblížit ke konfliktu ráje a pekla než v boji se  závislostí, kde je podléhání rozkoším a pokušením nepochybné, stejně jako pohyb v bludném kruhu a úniky od reality k ideálům. Pracovat se schopností nacházet pozemské rozkoše a radosti bez opory užívaní návykových látek, je pro abstinentský život závislých víc než důležité.  Obraz je uměleckou i terapeutickou vzácností.

Nic se v životě neděje náhodou. Ani setkání s Hieronymem Boschem (1450 – 1516) v podobě jeho Zahrady pozemských rozkoší. Další mé kroky vedly do "primářovny". Když jsem se tázala po nějaké literatuře, která by mi napověděla něco o životě a myšlenkách onoho malíře, primář se jen usmál.

Tento fascinující malíř uměleckého směru vrcholné renesance mě uchvátil. S bohatou fantazií tvořil vize, jimiž reagoval na úzkosti a strachy lidstva. Prožívané období náboženských válek ho inspiruje k zamyšlení nad středověkými hodnotami. Konflikt hříchů a lidských neřestí se zde dramaticky střetává s vírou v Boha, světec se utkává s ďáblem. Mezi jeho oblíbené alegorie patří peklo, nebe a žádostivost, které se prolínají celou jeho malířskou tvorbou.

Sedm smrtelných hříchů (pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, obžérství, lenost) koliduje s výčtem ctností (pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost). S nevyčerpatelnou fantazií Bosch naplňoval své malby obrazovými symboly. Hrůzná monstra představují zlá hnutí v člověku, marnost, hněv, zkázu. Naproti tomu v jeho tvorbě nacházíme symboliku čistoty, svobody a pokorného počínání. Celistvý dojem poukazuje na nebezpečnou cestu lidské zkaženosti a  duchovní úpadek lidstva. Evokuje ke změně směru, obnovení duchovních hodnot světa.   

Není nám to blízké?