Nikdo nic neví...

Eliška pila denně. Pravidelně se vešla do množství půl litru vodky za den. Každý třetí den však navýšila své množství vypitého alkoholu o další decku vodky. "Chutná vám vodka Eliško?" ptala jsem se. Zavrtěla hlavou: "Ne...piju ji, protože mi rychle nastoupí ten účinek toho uvolnění.."

"Uvolnění od čeho?" ptám se dál.

"Mám strach z kontaktu s lidmi. Když promluvím, přijdu si úplně nemožná. Když se na mě někdo podívá, nevydržím jeho pohled. Rozklepou se mi kolena. Když se napiju, dá se to ustát. Akorát. že se to množství pořád zvyšuje, té vodky...myslím."

"Jak dlouho pijete?"

"Asi pět let. Dařilo se mi dosud vše tutlat před celou rodinou, před manželem i dětmi."

"Co tutlat, Eliško?"

Eliška mi rozpačitě odpovídá: "Tutlat ty obrovské strachy i to pití. Nikdo nic neví. Manžel je totiž dlouho do večera pryč a pak už rovnou padne do postele. Pak se stalo to, že jsem se jednou dopoledne, když děti byly ve škole, opila do bezvědomí. Manžel naštěstí přišel domů. Vůbec nevím, jak se to stalo. Nikdy dopoledne nechodil. Zrovna ten den! Snad něco tušil. Nebo já nevím, vždycky, když jsem v průseru, tak mě z toho cosi vytáhne. Nerozumím tomu."

"Co se stalo pak?"

"Manžel zavolal sanitku a odvezli mě na záchytku. Nikde jinde mě nevzali, protože jsem byla ožralá! Celou noc jsem tam nespala. Ráno si pro mě přišel. Fuj. To byl pocit! Vůbec nechápal, co se to stalo. Prasklo to že mám problémy a hlavně, že piju."

 "A co bylo pak?"

"Rozhodla jsem se navštívit  psychiatra a ten mi dal léky na sociální fobii. Od té doby už dva měsíce nepiju...Potřebuju ale s někým o problémech mluvit. On se mnou moc nemluví. Tak jsem tu."

Sociální fobie je neurotická (úzkostná) porucha. Postižený má strach z kontaktu s lidmi, mezilidské komunikace. Bojí se vlastního selhání. (Aby si druzí nemysleli, že je úplně hloupý, nemožný). Tyto pocity mají svůj základ hluboko v dětství, kdy dítě má negativní představu o sobě. Nese si sebou pocit nepřijetí, který vzniká např. neustálým burcováním dítěte rodiči k výkonu nad rámec jeho schopností. Dítě pak získává pocit vlastní neschopnosti. Postupem času si tento nezdravý sebeobraz natolik vžije, že se z něj stane nevědomý kritický hlas, který aniž by si člověk uvědomoval, mu v kritických okamžicích podráží nohy. Výsledkem je, že postižený má úzkost. V důsledku se člověk vyhýbá všem situacím, které by mohly spustit koloběh úzkosti (kontaktu, lidem, pohledům, kolektivu lidí atd). Je to pro člověka velmi omezující.

Neléčená sociální fobile můžer vyústit v závislost na návykových lákách. Eliška si začala ulevovat alkoholem, aby byla schopná komunikovat.

Eliška ke mě začala docházet na pravidelnou psychoterapii, kterou kloubíme s farmakoterapií (t.j. užívání nenávykových antidepesiv od psychiatra). V tomto týdnu měla půlroční výročí abstinence. Stavy úzkostí se lepší. V práci se jí začalo dařit lépe komunikovat bez výčitek svědomí.