Ne-vinně ne-mocný

„Nedělej to“, „nevykřikuj“, „seď pořádně“, „nevrť se“, „buď zticha“, „podívej se na ostatní, jak jsou hodní a nezlobí“…. Jsou vám tyto pokyny povědomé? Uvědomujete si, kdy a kde jste je poprvé slyšeli? 

Doma? Ve školce? Ve škole? Ať to bylo tam nebo jinde, tak to bylo jistě ve vašem raném dětství, kdy jsme jako houba a nasáváme veškeré informace od okolních autorit nebo od těch, koho za autority považujeme, a ukládáme si je hluboko do svého podvědomí, abychom se jimi řídili. A tak dochází k tomu, že se z malého človíčka, který dychtivě naslouchá ostatním a bezelstně sděluje své názory a ukazuje své znalosti, stává člověk, který raději své názory a pocity drží v sobě a nedává je najevo, protože by se, v lepším případě, nemusely někomu v okolí líbit a v horším případě, by mohly být použity proti němu a mohl by být za ně potrestán.

Jeden z našich klientů, říkejme mu třeba Albert, který se léčil ze závislosti na alkoholu, uváděl, že než šel do školy, tak už uměl základy čtení a psaní a tak, když v první třídě paní učitelka vysvětlovala, jak se píší a čtou jednotlivá písmenka a slabiky, tak měl velmi často potřebu sdělit, že on to ví, on to zná a tak se urputně hlásil a když nebyl vyvolán, tak na sebe zkusil upozornit „vykřikováním“. Za toto své chování, byl ale nejen napomenut, ale i potrestán tím, že dostal poznámku a poté, co se mu to stalo po několikáté, tak si vštípil, že místo, aby dával najevo, že něco zná a umí, tak je pro něj bezpečnější, když bude mlčet, protože za to poznámku nedostane. V následujících letech školní docházky se tohoto postoje pevně držel. Doma sice nebyli rádi, místo premianta, měli doma trojkaře, ale základní i střední školu zdárně dokončil a nikdo po něm nic moc nechtěl, nikdo od něho neočekával žádné výkony. Začal podnikat, vybudoval firmu, finančně byl úspěšný. Přijal za své, že není dobré sdělovat okolí, co vím nebo co si myslím, protože za to budu potrestán. Tuto premisu, ale přenesl také do citové oblasti, takže ani svým nejbližším neříkal, jak se cítí nebo co cítí, nikdo nevěděl, co se odehrává v jeho nitru a on si nasadil masku hrdiny a „tvrďáka“, který žádné city neprojevuje, protože to k této roli patří a tak to má být. Vznikl tak rozpor mezi navenek deklarovaným postojem „žádné pocity neprožívám“ a potřebou své pocity s někým sdílet, rozpor, který nevěděl jak řešit jinak než tak, že se obrátil na přítele, o kterém jediném předpokládal, že ho pochopí a to na lahev alkoholu a svou potřebu sdílení svých pocitů řešil s ním. Nejen, že mu tento „přítel“ nepomohl, ale díky němu se ještě více uzavřel, přestal komunikovat se svým okolím a uzamkl se do svého světa pochybností a depresí. Čím déle v tomto světě žil, tím více se do něj uzavíral a propadal a nedokázal z něj odejít, ztratil moc nad sebou samým, stal se „ne-mocným“, stal se člověkem, který si myslí, že ho nepochopí nikdo jiný než alkohol, člověkem, který na alkoholu visí, člověkem, který je na alkoholu „závislý“. Nikdo v okolí nechápal, jak je to možné, proč tolik pije, proč nemůže přestat, vždyť si na nic nestěžoval, vždyť neměl žádné problémy. A nevěděl to ani on.  Když přišel, chtěl jen přestat pít, chtěl odnaučit pít. Až v průběhu léčby si Albert přišel na to, že nejde odnaučit pít, že je třeba zjistit příčinu, proč pije a tou se zabývat. Albert to zvládl, zjistil, že za jeho názory a pocity ho nikdo nepotrestá a že sdělování a sdílení vlastních pocitů je pro něj samotného velmi osvobozující a žije nyní spokojený a citově naplněný život.

Dávejme si pozor na to, co říkáme, jak jednáme, zda skutečně, říkáme to, co si myslíme a děláme to, co chceme dělat a vyjadřujeme to, co chceme vyjádřit. Dávejme pozor na to, zda si neneseme z dětství nasazenou masku, za kterou se schováváme, za kterou skrýváme své strachy a obavy…