Musí, musí...

Zase další rána,  další a další…. Stačila jenom zvednout ruce před obličej, i když věděla, že to je zbytečné, že ON si poradí a najde si způsob, jak jí ublížit, jak jí ponížit.

Nezáleželo jí na sobě, nezáleželo jí na tom, jak bude vypadat, chtěla jenom, aby už byl konec, aby měla klid a hlavně, aby se už jejich dvě děti, které se zavřely ve vedlejším pokoji, nemusely bát, že si pak dojde vybít svůj vztek i na nich a aby nemusely poslouchat ten jeho křik, když jí do tváře vmetal jednu urážku a nadávku za druhou.  A tak držela, dokud se vyčerpáním nezhroutila a neskončila bezvládně ležet na podlaze. Zkrvavená, v roztrhaných šatech, ale živá. Bouchly vchodové dveře, slyšela odjíždět auto a najednou byl klid.

Za okamžik cítila, jak si k ní sedají jejich dvě děti a slyšela jejich pláč. Opřela se rukama o zem a pomalu se posadila. Musí být silná, musí to vydržet, musí se postarat o děti, o domácnost. Musí, musí.. Přitiskla si děti k sobě a slyšela se, jak jim říká, že to nic není, že tatínek měl jen špatnou náladu, protože maminka nestačila doma uklidit a přichystat mu večeři, takže si ten trest zasloužila. Viděla dva páry uslzených očí, jak ji sledují, jak jí věří a snaží se pochopit to, co jim říká. Nebude jim přeci říkat, že tatínek maminku bil proto, že si mu dovolila říci, že má na něco jiný názor než on, že si dovolila mu říci, že by mohl být s nimi více doma. Ano, rozumí tomu, že se musí postarat o rodinnou firmu, která je živí a která právě teď přišla významného zákazníka, ale mohli by se přeci trochu uskrovnit, nemuseli by mít poslední model auta, děti přeci nemusí chodit do té drahé soukromé školy a ona nepotřebuje mít boty a kabelky světových značek. Byla by raději, kdyby byl s nimi více doma, jezdil s nimi na výlety a ji občas pohladil a řekl jí, že jí to sluší a že ji má rád. To si ale dovolila hodně, protože ON ví, co je správné a ona je doma od toho, aby to náležitě ocenila, obdivovala ho, starala se o dům a o děti a poskytovala mu uspokojení, kdykoli on bude chtít. Nic víc a také nic míň.

Povzdechla si a s pomocí dětí se zvedla z podlahy, odvedla děti do dětského pokoje, přečetla jim pohádku a počkala až usnou. Potom došla do koupelny, ze skříňky si vzala hrst léků proti bolesti, které tam měla již dopředu připravené, zapila je vodou a napustila si vanu. Nechtěla cítit žádnou bolest, chtěla zapomenout. Došla do ložnice a ze šatní skříně vyndala láhev vodky, kterou tam měla schovanou, otevřela si ji a dopřála si několik pořádných doušků. Pak se podívala na láhev, kterou držela v ruce, zavrtěla hlavou, vrátila se koupelny, svlékla se a vlezla do vany. Teplá voda ji obstoupila a jí se tělem rozlilo uklidňující teplo. Dopřála si ještě několik doušků vodky, zavřela oči a alespoň na chvíli měla pocit, že může být sama sebou, ve svém světě, ve kterém se partneři milují, uznávají se, společně vychovávají děti a vzájemně se podporují. Ve světě bez křiku, bez bití, bez ponižování, ve světě, který je tak vzdálen tomu, v čem žije ona. Najednou sebou trhla, uvědomila si nepatřičnost takových myšlenek, zvedla se z vany, utřela se a vrátila se do kuchyně, kde začala uklízet nepořádek, který tam zůstal, aby až ON se vrátí domů, nenašel jedinou záminku k hádce. Uklízela, přestože věděla, že to je zbytečné, protože ON si důvod vždy najde. Povzdechla si, dokončila úklid, dala si ještě několik loků z lahve, zašroubovala ji a uklidila zpět do skříně v ložnici. Převlékla se do noční košile, kterou jí koupil a která se mu líbila a lehla si do postele. Z nočního stolku si vzala ještě jednu hrst prášků proti bolesti a několik dalších na spaní a se široce rozevřenýma očima čekala, až ON přijde, aby mu byla, bude-li ON chtít, po vůli. Co jiného by také mohla dělat, je přeci neschopná a na nic jiného, než být loutkou se nehodí.

-

Sára a její příběh je jeden z dalších typických scénářů, který často vyústí do závislosti. Sára má vše z hmotného světa. Její muž ji dopřeje vše, na co si vzpomene. Krásné bydlení, drahé oblečení, luxusní dovolené… Chce za to jedinou věc, tj. naprostou poslušnost. Sára nesmí myslet, cítit, oponovat… Zpočátku ve svém partnerství tuto pozici necítila, ale postupem času začalo volat o pozornost „její vlastní já“. Avšak marně. Ona ho projevit nesmí, musí přece žít život takový, jaký chce manžel.

Vnitřní svoboda člověka si však i tak nachází cestičky k uvolnění. V případě Sáry začal fungovat jako uvolňující ventil alkohol v kombinaci s léky. Sáru jsme poznali před devíti měsíci. Má za sebou terapeutický program pro překonání závislosti. Pravidelně chodí na terapie. Je motivovaná k dalším životním posunům. Devět měsíců je čistá bez návykových látek. Devět měsíců se snažíme o spolupráci s manželem formou partnerských terapií. Nedaří se. Závislost je problémem celé rodiny. Spolupráce s členem rodiny je důležitá. Je to cesta k základní hodnotě zachování rodiny.  

A Sára a její rodina? To ukáže čas…Žádná spolupráce a žádná podpora ze strany partnera je spíše cestou k rozpadu rodiny. Avšak zázraky se dějí…

Monika Hoffmann Plocová, Tomáš Böhm