Máš všechno!

Všichni jsou šťastní. Já nemám nic. Šla pěšky do centra města. Jsem hnusná, napadlo ji.  Prošla okolo výlohy butiku s prádlem a zhrozila se nad obrazem svého těla ve výloze. „Jsem tlustá,“ uslyšela svůj vnitřní hlas. Dobře ho zná. Slýchá ho pravidelně.

Začalo to už včera. 

Netrpělivě očekávla návrat svých rodičů ze třídní schůzky. Je studentem prvního ročníku gymnázia. Měla strach. Dva předměty má na trojku. To bude zase táta vyvádět! V pokoji je obklopena komfortem. Má nový počítač, vlastní přehrávač i televizi. Má nábytek z masivního dřeva, který jí rodiče nechali vyrobit na míru podle svých představ. Nikdo se jí na nic neptal. Najednou jí ukázali nový pokoj. Neexistuje možnost, že by se jí něco nelíbilo. A i kdyby, není to nic platné. Na to už je Edita zvyklá.

Edita nikdy nestrádala po stránce finanční. Rodiče jí ochotně koupí, cokoli potřebuje. Musí však plnit jejich požadavky. Do páté třídy školou procházela bez problémů. V osmičce si položila otázku, proč se vlastně dře. Jestli něco v životě nechce, tak je to to, že nechce být právníkem jako táta. Otec má na všechno škatulky a šuplíky. Ten má snad zmražené srdce! Musíš...musíš...musíš...! To  jsou slova, která nesnáší. Je na ně alergická. On ani matka se jí v životě nezeptali: „Co chceš? Jak to chceš mít? Jak se cítíš?“ Editu to trápí.

Zaslechla pípnutí dálkového ovládání. Bylo jasné, že rodiče jsou doma. Právě vjíždějí do garáže. Sevřel se jí žaludek. Nikdy nikomu o svých pocitech neřekla. Nikdo nesmí vědět, že není vždycky ta silná Edita, jak ji vidí okolí. Pak se dveře pokojíku se rozletěly.

„No...? Co mi k tomu řekneš?“ ozval se mužský hlas. Ještě otec ani dveřmi neprošel a už řval.

„Co chceš slyšet?“ zeptala se Edita provokativně s úsměvem na tváři. Věděla, že přiblblým a arogantním výrazem tátu vyprovokuje. Bavilo ji vytáčet ho. Současně se tak i  bránila před dalším možným vnitřním zraněním od toho samého táty, který pro ni byl kdysi vším.

„Tak ty budeš ještě drzá.“ Otec se napřáhl s úmyslem dát jí facku. Podařilo se jí uhnout. Na to vběhla do pokoje matka.

„Celý život se tu dřeme, aby z tebe byl jednou pořádný člověk. A co děláš ty? Kašleš na to. Máš všechny předpoklady, aby ses jednou měla dobře. Řekl jsem, že ti s právama pomůžu. Gympl musíš zvládnout s výborným prospěchem! To přece víš.“

„Nechci jít na práva!“ Odpoledne si s kámošema zahulila trávu, aby to večer vydržela. Zaháněla tak strach. Potřebovala si dodat odvahy.

„Za to všechno, co pro tebe tatínek udělal, mu tohle řekneš? Vždyť víš, že jsme pro tebe vždycky všechno udělali. Udělej taky něco pro nás. A co jako bys chtěla být?“ vzlykala matka.

No… konečně se mě taky někdo na něco zeptal,“ pronesla Edita už klidněji.

„Maminko, naše Edit bude mít oranžovou vestu a bude zametat chodníky. K ničemu jinému se nehodí.“ Zařval otec. Na Edity odpověď něčekal. Matka začala plakat nahlas.

„Podívej se, jak maminka pláče. To bys jí udělala? Pojď maminko, jdeme!“ zavelel otec. Matka poslušně šla.

Už toho bylo na Editu moc. Zamkla se v pokoji a celou noc proplakala. "Zase mi dali najevo, že jsem jen sračka! Proč mě nemají rádi takovou, jaká jsem?" Tyto myšlenky Editě rozjedou vždy podobný kolotoč nutkavých myšlenek a zvracení. I dnes v noci to nevydržela a pozvracela se. Myšlenky přetrvávají většinou několik hodin.

Edita se snaží se svými myšlenkami statečně bojovat. Zabírá vždy něco, co má ráda - koně, kámoška. Dnes se rozhodla jít do města.

„Jsem tlustá,“ uslyšela znovu svůj vnitřní hlas. "Nikomu se nelíbím, taková, jaká jsem." Nic nemá smysl. Vešla do potravin a koupila si šest rohlíků, třicet deka vlašáku, který má tak ráda. Do kapsy šoupla dvě mléčné čokolády a do košíku přidala dvoje slané čipsy.

Bylo to nesnesitelné. Měla pocit, že má uvnitř sebe dvě osoby, které se perou. Jeden hlas jí velel: "Jsi k ničemu! Aspoň se pořádně najím.“  

Druhý hlas oponoval: „ Nedělej to. Bude ti pak ještě hůř!“

První hlas zesiloval. Košík i kapsy byly plné. Už stála u kasy. Couvla. Pak znovu hlas zavelel: „Běž...“ První hlas vyhrál. Potraviny odnesla v ruce. Rychle uhnula do postranní ulice. Zahlédla lavičku. Rozeběhla se. Začala být netrpělivá. Konečně! Usadila se a rozbalila jídlo. Začala konzumovat rohlík po rohlíku. Na vlašák nepotřebovala ani lžičku. Buď ho jedla rovnou z papíru, nebo do něj namáčela rohlíky. Po chvíli bylo pečivo pryč. Rozlomila obě čokolády ještě zabalené a rychle je snědla. „Nikdo mě nemá rád,“ vtíralo se jí do mysli. Začala plakat. Se silným vzlykotem otevřela čipsy a oboje postupně zkonzumovala. Dojedla jídlo do posledního drobečku.

Bylo to ještě horší. Ze svých skrýší vystoupil třetí hlas a přidal si: „A máš to. Jsi k ničemu. Jak může mít takový prase někdo rád. Nezasloužíš si, abys byla na světě. Každému vadíš!“ Druhý hlas na obranu se už neozýval.

„Dost…dost…“ zakřičela. Utekla k nejbližšímu stromu. Zná ty chvíle. Stačí si sáhnout na břicho a jídlo jde ven. Vyzvracela všechno, co snědla. Nesnáší se, nemá se ráda. Hlas konečně ustal. Sotva však usedla na lavičku, začal ji ponižovat znovu. Zahulila si trávu. Je to první pomoc. Za chvíli bylo alespoň malinko líp.

.

Edita se postupně dostala do bludného kruhu bulimie a závislosti na marihuaně. Až když se začala zmítat v psychóze (halucinace, bludy), všimli si změny chování na gymnáziu. Edita byla pod pohrůžkou vyloučení ze školy donucena k léčbě obou závislostí (bulimie i závislosti na marihuaně). Nyní je v léčbě. Zatím nemůže najít smysl zapracovat na vystoupení z obou bludných kruhů...Kéž ho najde!