Krotitelé vášní?

„No jo, zase ty vaše vášně! Ženská vy si nedáte pokoj!" říkal mi. Je to pár let. Byl to charismatický muž. Mezi mnou a jím to jiskřilo. Létaly ohnivé třesky mezi mužem a ženou. Proudilo mezi námi cosi...Proudila mezi námi vášeň...

Psychologický slovník cituje Descarta, který označuje vášeň jako niterný dialog duše s tělem, jakýsi svorník psychosomatické jednoty duše a těla. Vášeň může narušit rovnováhu organismu a stát se příčinou duševní nemoci. Jak? To slovník neříká. Za druhé je pak vášeň označována za silný dlouhodobý cit, který významně ovlivňuje člověka a jeho myšlení i činnosti. Je zdrojem energie, vytrvalosti a vůle překonávat překážky a dosáhnout cíle. Sem patří i vášně umělecké, cestovatelské atd. To říká psychologický slovník.

Ja jsem žena a vnímám vášeň svým ženským způsobem. Každá žena je jiná, takže pohledy a prožitky vášní se liší.

„No..vy ženský máte ty své vášně. Občas potřebujete tu lítost nebo co to je?“ zní mi ještě v uších. Podobnou skladbu slov s myšlenkovým podtextem mi řekl jednou onen muž jako reakci na můj smutek. Jestli je lítost, smutek, citlivost považována za vášeň, pak tedy mnou prochází. Je mojí součástí. Jsem však přesvědčena, že mít tyto vášně není slabost. Naopak je to pro mě znamení přímého postoje k životu a jeho plného prožívání. Umět projít sebelítostí, přiznat si ji a odrazit se od ní k novému pohledu na věc, to přece není málo. Proč tyto vášně potlačovat? Nevzniká pak právě ta duševní nemoc? Tyto vášně nemají jenom ženy. Mají je i muži. Stejně jako u žen záleží na tom, jak je prožijou. 

Jako žena cítím, že se stejnou plností prožívám i ostatní vášně pozitivní – radost, umění, cit, lásku. A potřebuju ten proces, který prožívám.

„Už jste si to zkusila, máte děti, manželství za sebou. Umělec má být sám, aby mohl tvořit,“ zase slova toho muže. No ano, zkusila, ale nepoznala jsem lásku, která má podporující, ale i svobodný náboj. Přátelství dvou lidí. To je přece nové. Nepoznané. Je to vášeň? Je, ale když jí nedám průchod, zavřu si dveře k tomu, abych něco takového poznala a naplno prožila.  Člověk přece touží cítit lásku. To, že se o sebe umím sama postarat, už vím.

Často se raduju ze svých úspěchů, možná už by se daly nazvat uměním. Raduju se z úspěchů druhých. Lásku čerpám z jejich šťastných očí. Stejným dílem lásku dávám. Přesto tím vším nenahradím touhu po lásce, blízkosti druhého člověka. Je to vášeň? Je to iluze? Je to specifikum ženského světa? Ne..nemyslím. Je to obyčejná lidská potřeba. Cítí ji ženy i muži.  

Takže co je pro mě vášeň? Intenzita, cit, touha. Odvaha prožít to, co mi život nabízí. Přijetí konce a nutnosti odžít si svoji bolest. Otevřít se novému a nepoznanému. Intenzivní prožitky? Možná…Vášeň mi dodává energii.   

„Člověk vášni podléhá, když je mladej…,“ zase ten muž. Člověk je tak starý, jak se cítí. Připadá mi, že tento proces souvisí právě s průchodem lidských vášní. Vášně uspokojují individuální potřeby člověka. Na věku nezáleží.

„Stárnu…,“zase slova toho muže. Možná, kdyby si tento muž připustil, že ještě něco ve svém životě potřebuje a šel by si za tou svoji potřebou, omládl by. Ve skutečnosti je to totiž zralý muž středního věku, který má do stáří ještě daleko. Když jde za svými potřebami, má zvláštní radostnou jiskru v ořích a na svět kouká v tu chvíli kluk.

Ten charismatický muž byl mým přítelem. Náš věčný dialog o vášni...Jak moc se mi vryl do paměti! Je to pár let. Život mě od něj nekompromisně odtrhl ve chvíli, kdy do něj čelně narazilo protijedoucí auto. Ne vlastní vinou se ocitl se na hranici života a smrti. Nekomunikoval.

Teď, po několika letech zazvonil telefon. Ozval se mužský hlas: "Tak co, ženská? Co ty vaše vášně?" Rozesmál se.

Ten okamžik znovu rozproudil cosi... Cosi, co zavanulo nádechem minulosti. Znovu jsem pocítila tu vzájemnou vášeň našeho přátelství...