Chtěla bych mít vlastní velký dům..

S Radkou a jejími pocity jsem se setkala v průběhu své terapeutické praxe. Dvacetiletá Radka působí vyrovnaných dojmem. Dnes by už asi nikdo nehádal, že tato dívka začala brát drogy ve dvanácti letech a pokračovala až do sedmnácti, kdy skončila v léčebně a poté v terapeutické komunitě. Její problémy však začaly mnohem dřív, než vůbec nějakou drogu okusila.

www.marihuana.web-zdarma.c

„Rodiče vždycky hodně pracovali. Mámina touha byla "mít vlastní velký dům". Starala se o mě paní na hlídání. Byla hodná, ale mě se hrozně stýskalo po mámě. Celé noci jsem probrečela. Pak jsme se přestěhovali do nového baráku mimo Prahu a tam se o mě začala starat o pět let starší sestra. To bylo ještě horší, protože mi často dala pár facek. Když jsem to řekla mámě, nevěřila mi. Začala jsem ségru nesnášet, protože mi ji rodiče pořád dávali za vzor,“ vypráví Radka.

Mamince se nikdy nepodařilo vystudovat vysokou školu.  Snad proto to chtěla po svých dcerách. Velmi ostře sledovala Radky prospěch. Když nebyly samé jedničky, přišel výprask. Do toho Radka navštěvovala několik kroužků, takže měla na školu málo času. V šesté třídě  přinesla na vysvědčení několik dvojek a následoval řev. Když ale Radka prosila rodiče, aby některé kroužky mohla vynechat, nechtěli o tom ani slyšet. Hlavně matka.

V sedmé třídě se zlepšila. Mít samé jedničky na vysvědčení se jí ale nepodařilo a i tři dvojky byly pro rodiče problém. Podle nich by se s takovými známkami na vysokou školu nedostala. Za zlepšení ji nikdo nepochválil, rodiče to brali jako samozřejmost.

Ségra přitom nemusela ani na gympl. Prostě se mámě postavila a ta ji nechala na pokoji. Já jsem to udělat nechtěla, ranila bych ji tím. Vkládala do mě všechny své naděje“ říká Radka.

V té době Radku kamarádka přivedla do party, kde poprvé zkusila jointa trávy (marihuany). Cítila se tam bezpečně. Nikdo na ní nekřičel, nikdo po ní nic nechtěl. Ostatní jí rozuměli. Začínala vynechávat kroužky a místo toho chodila do party. Za nějakou dobu zkusila i něco jiného než marihuanu. Byl to pervitin.

„Když jsem si poprvé šňupla, bylo to super. Měla jsem najednou hrozně moc energie, starosti se školou a s rodiči zmizely. Na konci osmé třídy jsem měla na vysvědčení většinou dvojky a na gymnázium jsem se dostala. To už mi ale šňupání přestávalo stačit a já si začala píchat. Díky pervitinu jsem stíhala učení, do nějakých kroužků už jsem samozřejmě nechodila. Za peníze, které mi na ně matka dávala, jsem si kupovala drogy. Naši na mě nic nepozorovali, zajímalo je jenom, jak mi to jde ve škole,“ říká Radka.

Ve druhém ročníku na gymnáziu matka zjistila, že Radka žádné kroužky nenavštěvuje. Volala jí vedoucí keramiky. Matce bylo divné, že by její Radunka neplnila něco, co si spolu řekly. Vinu viděla ve vedoucí keramiky, která podle ní není dobrý pedagog, protože neumí přitáhnout pozornost dětí.

To už byla Radka na drogách závislá a začaly se u ní projevovat důsledky. Jednou přišla domů s pocitem, že ji všichni sledují (jedná se o stav toxické psychozy - halucinace, bludy). Pokoušela se schovat doma a matka ji našla vyděšenou ve skříni. Konečně si všimla, že se s ní něco děje  když Radce vypadla z kalhot injekční stříkačka. Dostala od rodičů ultimátum, že buď s drogami přestane, nebo se půjde léčit. Nepřestala, místo toho utekla z domu. Asi po měsíci ji otec našel na Andělu v Praze a odvezl rovnou do léčebny na detox.

„Bylo to kruté. Ale vlastně jsem byla ráda, že mě tam táta odvezl. Po pobytu v léčebně jsem strávila dva roky v terapeutické komunitě (t.j. dlouhodobá léčba závislosti na drogách) a teď se snažím normálně žít. Jsem vdaná, čekám miminko, dodělávám si školu, obor aranžérka. Náš vztah s tátou se o hodně zlepšil, i s mámou se dokážeme snést. Drogy neberu, vyhýbám se i alkoholu a lékům. Jsou to tři roky. Horší je to s mámou. Byla vždycky nervák a všechno musí mít na 110%. Máme velký barák, ale já bych se tam zbláznila. A ona asi taky. Stejně není šťastná. Začala pít. Vlastně pila vždycky, jen jsem o tom nevěděla, byla jsem malá. Ty výprasky byly většinou, když popila,“ líčí Radka.

Zdá se, že příběh Radky má dobrý konec, ale nikdy neříkejme nikdy. Závislý člověk zůstává závislý do konce života. Už nikdy nesmí ani jointa trávy, ani šťopičku drogy. 

Radce  chyběla v rodině komunikace. Rodiče příliš tlačili na výkon, přenášeli na Radku své vlastní touhy a bylo to v podstatě jediné, co je zajímalo. Nic jiného pro ně neexistovalo a tak nemohli poznat, že má jejich dítě opravdu vážný problém. Problém měla i matka, ale to už je jiný příběh. Kromě nezdravého životního stylu jsou zde viditeplné dědičné dispozice k závislosti na návykové látce matka X dcera a opakující se patologický vzorec řešení problémů únikem k návykové látce.

Dovětek: Nedávno jsem se dozvěděla, že matka před 3 lety v důsledku závislosti na alkoholu zemřela. Radka abstinuje od drog osmým rokem.