Projekt Galileo

Na přelomu let 1988/89 pracoval Bob Lazar jako inženýr pohonných systémů  v rámci projektu GALILEO na jedné z devíti mimozemských lodí, které byly zkoumány a testovány na letecké základně Nelis ve střední Nevadě. Byly mu přiděleny inženýrské úkoly zahrnující práci na reaktoru a gravitačním pohonném systému jednoho z těchto disků - měl pomoci vytvořit představu, na jaké bázi fungují.

BOB LAZAR

Disk byl zhruba 4,5 metrů vysoký a kolem 16 metrů v průměru. Měl vzhled leštěné ocele nebo hliníku. Neměl žádné fyzikální spoje, žádné sváry, šrouby nebo nýty a vypadal, jako by byl vyroben vstřikováním žhavé hmoty.

Uvnitř byla sedadla příliš malá na to, aby v nich pohodlně seděli lidé průměrného vzrůstu. Strop měl zakřivení s výškou u stěn kolem 177 centimetrů ( neboť hlavou zde Bob Lazar narážel ). Nikde byste nenalezli pravý úhel, vše mělo hladké křivky.

Reaktor, který produkoval antihmotu, a pak reagoval s hmotou při anihilační reakci, měl jen kolem 50 centimetrů v průměru, výšku 30 centimetrů, umístěn byl uprostřed disku. Choval se jako malá baletka, kdy vše, co se odehrávalo, záviselo od efektu, který se děje před ní. Způsob, jakým uvnitř akcelerovaly protony; jak se teplo měnilo v elektřinu, byl absolutně hladký, bez ztráty tepla nebo latentní energie. Byl to fenomén se 100% dynamickou účinností. Může se vám to zdát nemožné se znalostmi zákonů termodynamiky, tato technologie však překračuje všechny pozemské znalosti.

Reaktor je poháněn prvkem, který se na Zemi nenachází. Bylo třeba zjistit, kde se v periodické tabulce nalézá. Měl oranžově měděnou barvu, byl extrémě těžký, přestože nebyl radioaktivní, následně se s ním, jako s takovým zacházelo. Umístili jsme ho pod atomové číslo 115. Je to prvek stabilní, lze jej využívat v reaktoru jako palivo, ale také jako zdroj energetického pole vystupujícího a zesilovaného gravitačními zesilovači stroje.

Na všech discích byly tři gravitační zesilovače, rozmístěné do triády na spodku stroje. Tohle bylo hnací zařízení. V podstatě šlo o to, že zesilovaly gravitační vlny z fázovače proti těm ze země. Stroj fungoval ve dvou modech - omikron a delta, které naznačovaly, kolik gravitačních zesilovačů právě pracuje. Konfigurace omikron znamenala, že pracoval jen jeden; ostatní byly vyřazeny z činnosti a zataženy do disku. Omikron modus umožňoval stroji v podstatě stoupat a vznášet se. Pro opuštění atmosféry se však musely zapojit všechny tři gravitační zesilovače a zaostřit do žádoucího místa. Konečně, tyto stroje se nepohybovaly lineárně. Spíše tyto disky vyvíjely svoje vlastní gravitační pole, aby došlo k narušení časoprostoru a v podstatě mu vnutily svůj cíl cesty. Při vzletu disk kromě slabého bzučení nevydává žádný zvuk - když šum ustal, disk jen tak tiše visel ve vzduchu a lehce se pohyboval doleva, pak vpravo. bylo to prostě jedinečné.

Dle získané informace pocházely tyto disky z hvězdného systému Zeta Retikuli. Tato zpráva také hovoří o tom, že tyto bytosti našim představitelům sdělily, že sem přicházejí už po desetitisíce let a že lidé jsou produktem externě řízené evoluce a že ony jsou integrujícím prvkem akcelerované evoluce člověka.

Pramen:http://www.okultura.cz/artikle/articlestatic/67/1/1/

Úžasný let diskovitého objektu:

http://www.youtube.com/watch?v=ZuOXeQmK3Qg&feature=related

A co soudí dnešní vědci:

http://www.novinky.cz/veda-skoly/190190-mimozemstani-jsou-nam-hodne-podobni-soudi-vedci.html