Bubalouch nebubalouch

Víte, kdo to je Bubalouch? Pokusím se to přiblížit, i když těžko říct, jak to půjde bez velkých, starých kamen.

F.Plešinger

Vraceli jsme se s kamarády vlakem z hor. Skupinka několika lidí, kterou hlídal zapůjčený malamut Norwik, největší pes, se kterým jsem se do té doby setkal. Dále kamarád Pulec, Kača s dcerou Aničkou a její kamarádkou Verunkou a  ještě dva dospělí lidé. Aničce bylo čtyři a půl a Verunka byla jen o něco mladší… prostě ten věk, kdy se z malé holčičky pomalu, ale jistě stává nezvladatelný orangután.

Cesta mi ubíhala poklidně - především proto, že jsem byl v jiném kupé, než ostatní. Za zavřenými dveřmi bylo ticho, cizí spolucestující pospávali a já jsem se mohl v klidu oddávat literatuře. Občas mě mezi útokem upírů vyrušil útok na dveře kupé a to pokaždé, když šly holky nalepit nos na sklo, zjistit jak se mám a říct mi, jaká je to škoda, že už se nevejdu k nim.

Do té doby bylo všechno v pořádku. Problém nastal až ve stanici, kdy přiběhly holky se zprávou: “Strrrrejdo, už je u nás místo, už můžeš k nám!” Co naplat. Pozdravil jsem spolucestující, ti mi na oplátku věnovali pár útrpných úsměvů, jako “to zvládneš!”, “drž se!” a vyrazil jsem za ostatními do kupé.

Bylo plně obsazeno, jen místo u okna čekalo na mě. Celou podlahu kupé zabíral Norwik, který sice na jednu stranu bytostně vyžadoval lidskou společnost, na druhou stranu to už byl pán v letech a na jakékoliv dotýkání byl poněkud háklivý. (Pevně věřím, že kdyby před ním nějaká paní prohlásila “no ťuťuťu copak tu to máme za pacinkůůů?”, zřejmě by skončila bez hlavy. Pokud by si tedy Norwika nespletla s koněm, což je pravděpodobnější.) Takže tedy - cesta na moje místo nebyla zas tak jednoduchá, jak by se zdálo, ale podařilo se, nikde jsem na Norwika nešlápl a mohl jsem se usadit na místě u okna.

A začalo peklo.

“Už je tu Filip, huááá!” “My si teď hrajeme na opiceééé, víš?” Naproti mě seděla slečna, která si kryla obličej nějakými skripty. Dospěláci vypadali beznadějně vydeptaně, ale Anička s Verunkou, ty byly jako… jako ve výběhu. Pokusil jsem se otevřít upíry, ale hned se mi v knížce objevil Aniččin obličej a začala mi vysvětlovat, že teď je zavěšená za nohy a že: “visí hlavou dolů, přesně jako pravá opice!” Bezradně jsem se podíval na hodinky. Cesta měla trvat ještě tři nemilosrdné, ukrutné hodiny. Vlak drncal na kolejích a odfukoval od tratě mraky sněhu.

“A na co tu čekáme?” ptala se Verunka podruhé, když už jsme stáli nějakou dobu v další stanici. “Nóó, proč tu čekáme?” tahala mě Anička za mikinu. Podíval jsem se na ni vážným pohledem a řekl jsem: “Připojujeme vagón, víš? S Bubalouchem” Anička už věděla, že Bubalouch je strašidlo, mimo jiné vyskytující se i v kamnech. Taky věděla, že není radno si s ním zahrávat a především - že je to můj vzdálený kamarád. “Ahaa… a co tady bude dělat?” začala Anička zkoumat situaci. “No, Bubalouch má úplně vzadu vagón, tam má obrovskej kotel a v něm vaří polívku.” Holky na sebe zkoumavě pohlédly. “Polívku z cibule”, pokračoval jsem, ”Fůůůůj”, zaznělo dvojhlasem.  “A taky z ponožek!” “Blééé, fůůůůůůj”, zaznělo podruhé a holky se chytaly za nos. “A hlavně - Bubalouch lítá nad vagónem a když někde uslyší malý děti, co jsou moc nahlas, tak je chytí a odnese do kotle s polívkou. A tam je vaří.” Anička se zarazila. Chvilka přemýšlení a konfrontace s fakty.  “Ty si z nás děláš legraci!” pokusila se o odlehčení. “Ne, kdepak. Jak jsem říkal, připojujeme vagón s Bubalouchem,” načež se ozvala rána a celým vlakem to cuklo, jak k nám shodou okolností opravdu připojovali další vagón.

Vlak se začal rozjíždět. Holky působily dost zaraženě. “No ale když -” začala Verunka, ale větu nedokončila, protože jí Anička sekla po noze a sykla “ticho, nebo si pro nás přijde Bubalouch!!!” Tak seděly, mlčely a pokukovaly po mě, jestli to je fakt pravda, že jako se s ním znám... opravdu?

Netrvalo dlouho a na dveře kupé zaťukal průvodčí. Náhoda tomu chtěla, že působil jako hodně zarostlý lesní muž, který sestupuje do vsi maximálně jednou za měsíc pro případnou korespondenci. Měl plnovous do půli hrudníku, že by v něm mohl pěstovat včely na med. “Dobrrrý den,” zabručel. Holky seděly vedle mě, dívaly se do země a krve by se v nich nedořezal.  “Dobrý den,” přivítali jsme ho s přehraným respektem a Kača mu ukázala jízdenku. Dveře se za průvodčím zavřely a holky seděly jak pěna. Ani nedutaly, pohledy zavrtané mezi kolena a dělaly, že tam vlastně vůbec, ale vůbec nejsou.

Situace se vyvíjela nadmíru slibně a od spolucestujích jsem byl nenápadně obdarováván souhlasnými pohledy a zdviženými palci. Bylo naprosté ticho, jen Norwik si občas povzdychl a protáhl tlapu.

Objevil se úplně jiný problém. Začal jsem se tomu celému tak trochu smát. S tímhle mám potíž. Jak se začnu smát, tak se mi nedaří přestat. A čím víc vím, že teď ne, tak tím spíš nejde přestat. Nejhorší na tom bylo, že všichni ostatní viděli, jak zápolím s nastupujícím záchvatem smíchu a začaly jim taky cukat koutky. Současně bylo jasné, že jak se někdo z nás začne smát otevřeně, tak holky prokouknou naši lest a to by nebylo dobré. Slečna naproti už zase schovávala obličej za skripty, ale teď už z úplně jiného důvodu. Břicho jí poskakovalo vpřed a vzad, společně s klepající se bránicí. Naštěstí nám holky nevěnovaly pozornost. Uvědomovaly si závažnost situace a pokaždé, když se některá z nich pokusila promluvit, tak ji ta druhá plácla s výstražným ukazováčkem na rtech.

A to neustálé ticho, napětí a nehýbání se je natolik vysílilo, že za několik minut obě dvě usnuly.

Samozřejmě, že to nevydržely až domů. Za hodinu už zase byly vzhůru, čilé jak rybky a zvesela pokračovaly v představení “Pavilon opic”, Bubalouch nebubalouch.