„Taky se díváte? Strašné, viďte?“

Když člověk jde historickým centrem města a chce vidět historické centrum města a ne obchody, musí se dívat od prvního patra výše.

Samozřejmě je dobré sledovat i přízemní úroveň, ale to stačí periferním viděním a jen do té míry, abychom kocháním se neohrožovali sebe a kolemjdoucí. (Dají se takto, za chůze městem, číst i knihy, ale to je téma na jiný blog.) Jediná nevelká nevýhoda takových promenád je, že, tak jako já, ani po roce bydlení v daném městě nemáte přehled o výlohách prodejen, které denně míjíte.

Včera jsem ale v centru čekala na dceru a když nechodila, jala jsem se zkoumat, co vlastně prodávají v obchodě s dámskou módou, z jehož výlohy jsem periferním viděním jeho zajímavost nebo nezajímavost nikdy nedešifrovala. Narozdíl třeba od nedalekého butiku známe italské značky, jenž je i periferním viděním poznatelný a zařaditelný do kategorie Moc hezké.

Nevím, zda velké obrazovky ve výloze byly nové, nebo jsem je jen předtím neregistrovala. Jak jsem pochopila z titulků k videím, uvnitř v prodejně si lze nejen koupit dámské oblečení, ale také domluvit schůzku s módní poradkyní. Styl tlustě nalíčené a hojně nazdobené paní stylistky, která se na videích objevovala vedle zázračně proměňovaných paní spolu s lákadly typu „Kamarádky nebudou věřit vlastním očím“ nebo „Proč vypadat staře“, by mne sám o sobě nepřesvědčil, ale vím, že první dojem často klame – paní může být citlivým znalcem lidí a každé zákaznici ušít styl na míru tak, jak ten svůj ušila na míru sobě.

„Taky se díváte?“ oslovila mě kolemjdoucí paní, jedna z těch žen, kterým by mohlo být klidně i devadesát, ale řekli byste jim nanejvýš sedmdesát, protože se v určitém bodě přestaly měnit. „Strašné, že? Hrůza. Já se těm ženám divím. Dámy v letech a tohle na sebe nechají navléct. Vypadají jako prostitutky. To kdybyste viděla tu noblesu třeba v Miláně nebo v Paříži, to je něco úplně jiného… No nic, mějte se hezky, nashledanou.“ A kráčela ulicí dál. Snad tam někde bydlí – na nohou měla prošoupané papuče a k dávno ne nové halence oblečené tepláky.

A ne, nebylo to v rozporu s ničím a paní se mi nezapsala do paměti jako ilustrace kognitivní disonance, ani jako symbol všech těch, kdo káží vodu a pijí víno, nebo naopak. A že jich je, všude kolem. Ne. Ta paní, kázající v papučích a teplácích na chodníku kousek od obchodu Max Mara o noblese milánských dam, byla dojemně lidská. Vlastně velmi podobně ženám z obrazovek, navlečeným v jistě ne levných outfitech podle rad jistě ne levné stylistky, kterým chybělo to něco, co umí poznat nenalíčená, neučesaná devadesátnice v papučích. A možná jsme takoví všichni, v první řadě dojemně lidští. My, co denně svádíme boj s vínem a vodou a krutými pravdami o nás a o světě.