Princezna

Milosrdní Brňáci se na mě domluvili. Nejdřív akce ve velkém stylu, se starou alkalickou baterkou, která připomínala nevybouchnutý granát z Druhé světové dost na to,

aby bylo proč volat policajty, pyrotechniky a jakéhosi nespecifikovaného pana odborníka, jen proto, aby mi ten poslední mohl říct, že jsem krásná.

A dnes komornější etudka, s nulovými náklady, nepočítám-li cenu lavičky, na které šedivý pán seděl, a vstupné do bazénu, z něhož jsem se vracela, když jsem ho míjela. Ale také sladká.

Sledoval mě pohledem, když jsem se blížila, a když jsem dokráčela až k němu, zeptal se: „Princezna?“

ZEPTAL. Kdyby byl zvolal, kdyby u toho byl zapískal nebo mrknul, kdyby byl použil tón, který by ho identifikoval jako zestárlého bývalého zákazníka bordelů, který už to má v hlavě trochu pomotané – ale on se zeptal. Jako znalec, který pozná členku královské rodiny ze třiceti metrů, a chce se jen pro pořádek decentně ujistit, že ji poznal správně.

Díky, brněnský starý pane! Oba víme, že se takto ptáte každé třetí kolemjdoucí, i to, že vaše „princezna“ bude přece jen spíše z okruhu výrazů, spjatých s lehčeji dostupnými ženami, než jsou ty z opravdových královských paláců a než jsem já – jiskru ve znaleckém oku nešlo přehlédnout. Ale nekažte mi dnešní lavičkový příběh!

Já vám ho také nezkazím. Nechám si i nadále pro sebe větu, kterou jsem měla na jazyku jako odpověď na vaši otázku:

„Princezna?“

„Ale kdepak, jen potomek zchudlé vesnické šlechty.“