Od blahobytu k dotekům?

Aneb vše se vším souvisí a vše zlé je k něčemu dobré. A i kdyby to neplatilo vždy a okamžitě, přijde mi přínosnější dívat se na svět takovýmto pohledem.

Nemyslím si, že by člověk měl uměle brzdit pokrok, že by se měl plánovitě zříkat výdobytků svého tíhnutí k pohodlí a zjednodušení života, ale také a možná v první řadě jednoduše své neumlčitelné invence, vedoucí ke stále novým vynálezům a výmyslům. Myslím, že by to ani nešlo, že žádné nerozvoje, nepokroky a nerůsty nemají šanci většinově uspět a zůstanou vždy jen abstraktním tématem pro teoretiky a zdrojem příjmů pro těch několik šikulů, kteří o abstraktních idejích umí mluvit dost přesvědčivě na to, aby sice nikdy nebyly zrealizovány, ale ani hned smeteny se stolu.

Na druhou stranu ve fázi, kdy blahobytu dochází šťáva a kdy se zdá být pravděpodobné, že jeho růst ani v našem případě a ani tentokrát nepotrvá donekonečna, že se bude muset minimálně zbrzdit, přirozeně, podle zákonů fyziky i historie světa, mi přijde fajn, být si vědomi nejen negativních dopadů, ale také pozitiv takového zpomalení až stagnace. Co se mne týče, hledám ona pozitiva, samozřejmě, zejména na rovině psychologické, lidské, mezilidské.

Až už Evropa nebude na výsluní, až přestane být po dlouhé epoše rozkvětu a konzumace nejpohodlnějším místem k žití, pak možná například:

– lidé budou zase dozrávat v dospělé dříve než s krizí středního věku,

– získá na hodnotě životní zkušenost (a volný čas) starých lidí a tak skončí tendence vnímat starou generaci jako nadbytečnou věkovou skupinu bez přínosu pro společnost a tím i tendence posledních let, místy téměř až fašoidně-eugenická, „vyřešit staré“ – a snad i obecnější dehumanizační potenciál, týkající se „nepřínosných“ skupin: neproduktivních, nevyléčitelně nemocných nebo depresivních a jinak neschopných „užívat si život“… a euthanasie se dostane zpátky na místo, které jí, řekla bych, v lidském světě patří – být poslední možností, ultimum refugium, individuálním rozhodnutím, ale ne technizovanou institucionalizovanou procedurou bez osobní odpovědnosti a bez zapojení individuálního svědomí, víry a všeho dalšího, co člověka, rodinu a societu odlišuje od strojů i od státu,

– budeme spolu více mluvit přímo, bez vložených klávesnic a obrazovek, algoritmů a jazykových modelů, budeme častěji přicházet do fyzického kontaktu, čímž oživíme mimo jiné funkce žláz s vnitřním vylučováním a pohlavních orgánů a pozměníme skladbu koktejlu mozkových neurotransmiterů, v konečném důsledku čehož se po čase začne zase rodit více dětí,

– budeme zase více psát rukou, bez automatické korektury počítačovými algoritmy, díky čemuž se časem zase zlepší naše schopnost formulovat samostatně své myšlenky, argumentovat, vůbec přemýšlet, budeme méně manipulovatelní propagandou…

Můj neúplný výčet je více osnovou pro přemýšlení, kreativní fikcí a impulsem k proti-úzkostné změně úhlu pohledu na dekonstrukci naší výkladní skříně světa, než doslovně myšlenou predikcí změn. Také mi je jasné, že by „pozitiva z negativního vývoje“ vyžadovala velký kus geopolitického štěstí. Naše společnost by si navíc musela i při vší materiální a statusové ztrátě podržet svou lidskou důstojnost, aby zabránila vzájemné nenávisti a hledání viníků… Což se v historii povedlo méně často, než kolikrát úpadek blahobytu vyústil ve války.

Ale já si přesto svou představu přirozeného návratu k větší míře nevirtuálního dotýkání a většímu počtu dětí, které jsou dětmi věkem a ne stupněm duševní zralosti, v příštích generacích, méně bohatých na věci, ale bohatších na mezilidský kontakt, ponechám. Dělá mi radost. A nestojí mě ani korunu.
.