o tíze lehkosti a lehkosti tíhy

(je jakási klidná nehybnost ve sdílení těžkých osudů druhých) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

a vše snad patří k životu
i hlavy bez vlasů
i přání, co se nikdy nesplní
čekání na krásu
na moře, na vlny
na bezvětří

a vše snad patří k životu
chvíli nás šetří
a chvíli zkouší naše síly
život, tu jako závoj bílý
tu černý jako hrobníkovo ráno

a vše snad patří k životu
někdy sváteční branou
vchází den jako z plátna kina
někdy začíná jinak
než v růžových scénářích o štěstí

a vše snad patří k životu
i sklenka vína
na zahrádce na starém náměstí
i mapy příštích let
když zkoušíš nevědět
že „zde a nyní“ není prázdné klišé
že život k lidským mapám píše
své vlastní komentáře

a vše snad patří k životu
můžeš si do diáře
ukládat lásku kořeněnou touhou
a doufat, že potrvá dlouho
můžeš mít skvělý plán dnů příštích
na dokonalém hřišti
hrát přesně podle pravidel
a doufat ve výjimku z času

a vše snad patří k životu
i rána bez svítání
i nesplněná přání
i lehkost hlav bez nadějí a vlasů