O starých ránách a každodenním rozhodnutí být člověkem

Psala mi paní v diskusi na sítích, že mylně vycházím z toho, že jsou všichni lidé dobří. Vůbec ne. Vycházím z toho, že si všichni v sobě neseme potenciál pro vše – od lidumilného dobra po krutě nelidské zlo.

Vyrůstala jsem, zejména díky babičce a dědečkovi (ona čistokrevná Maďarka, on poloviční Žid), v atmosféře humanisticky nečernobílého, neškatulkujícího a chápajícího pohledu na lidi. Nebo byl tento pohled tím, co jsem si ze spousty času, stráveného jako dítě u babičky a dědy, laskavých a oblíbených, vzala.

Dědečkovi rodiče umřeli již před válkou, velmi mladí, děda tedy dějinám čelil jako sirotek (a muselo to být strašně těžké, ale hodně mu to vlastně také zjednodušilo situaci, už zde začíná příběh být nečernobílý). Koncentráku se – jak jsme se dozvěděla až po jeho smrti díky výpisům z matrik, které jsem našla mezi jeho věcmi a o kterých se nikomu z rodiny nikdy nezmínil – vyhnul jen díky slovenskému katolickému knězi, který mu (protože nebyl jako Tiso) vystavil falešné dokumenty, a díky Maďarům z Podunajské nížiny, tenkrát součásti horthyovského Maďarského království, kteří (protože lidé nerovná se politika státu) se ho, mladého vesnického lékaře se židovským příjmením, na nic neptali.

I proto mě pak v dospělosti oslovila kniha Ostpreussisches Tagebuch, deníkové zápisky německého lékaře z konce války a času těsně po ní. Byli v ní „zlí Němci“ a „hodní Němci“, mladá německá lékařka, která vydržela všechny krutosti služby v poli a zlomili ji vši, Rusové, kteří rabovali a znásilňovali, a Rusové, kteří velkoryse pomohli i nepříteli, „zvířata ze stepi“ i aristokraticky jemní Rusové, kteří se do války vůbec nehodili, Francouzi, kteří ošetřili ty i ty, utrpení všech, s nímž nelze nesoucítit, včetně Němců v lágrech po válce, hladových a topících se ve vlastních výkalech...

Tu knihu jsem přeložila do slovenštiny (Východopruský denník), byl to pro mne způsob, jak předat dál i mou životní filozofii. (Pak jsem napsala ještě jednu svou pod pseudonymem Weissová-Fekete, weiss je bílá, fekete je maďarsky černá.)

Když pak o několik let později začala válka na Ukrajině, mohla jsem jen konstatovat, že by bylo idealistické očekávat od lidí v těžkých, existenciálně zásadních situacích, jakými je válka, ta faktická, fyzická, nebo válka ideová, že si zachovají smysl pro jednotlivé lidství a nerozdělí si svět černobílým, zjednodušujícím způsobem na ty hodné a ty špatné. Krize polarizují. Jsem tím více vděčná za každého člověka z kteréhokoli tábora, který umí i v krizích a v ohrožení vnímat na prvním místě člověka a až pak jeho nálepku.